Po střechách běhá kocour tmy,
zlehounka našlapuje.
V hlavě mrtvou myš svědomí,
po nebi měsíc pluje.

Na rohu chrápe opilec,
z okna řve televize.
Lidi si říkaj různý lži
a mají z toho vize.

Po střechách běhá kocour tmy,
je černej. K nepoznání!
Sežral už svoje svědomí.
A co my? A co my? A co my?

A co když nás to zraní?

Ať kola dál točí!
Těch užaslých očí!
Když zástup vozů
se zvířaty a lidmi.
Mladičkou eskamotérkou
na hřbetě velblouda.
Hlavou krotitele
v tlamě velikého lva.
Břichem pod tlapou slona
vážícího tunu.

A šašky šašky šašky …

Bez rozumu?

Básník ze sebe po celý život dělá debila.
Pokládá srdce na dlaň a fouká do něj jako do ohýnku,
píše vášnivě a prudce a když je nejhůř, když je ouvej,
přihne si i sklínku a vyškrábe třeba další jméno do prstýnku.
Je nesmělý a hned zas prudký a řeřavý a mokrý,
jako tvé rty a tvé půlky, toulá se a nikdo nenapraví
toho mamlase.

Všichni pak mají zábavu, že se znemožnil a vzplál a hořel
a proléval slz moře, jako světadíl po atomové potvoře.

Básník ze sebe po celý život dělá debila,
a když pak jednou zemře, řeknou o něm, že byl velký básník,
nebo že aspoň byl básník, nebo že psal básničky
a nebo “byl to kurevník, psychopat a ožrala.”
Básník je vlastně na celém tom světě tááákhle maličký!
Tak suďte, suďte sudičky a vy lidé aspoň čtěte,
nebo pište básničky.