… Kocourkovští kocouři se po čase začnou nudit, kočky se přestanou mrouskat, jelikož už ani to je nebaví a začnou hledat jinou zábavu, tu virtuální. Tak se jednoho dne kocourkovští kocouři rozhodli zřídit ve své malebné vísce internet. S kočkama už stejně pomalu nic nebylo, jelikož propadly shoppingu a jak se nám globálně otepluje, nebo ještě lépe – mění klima, každou chvíli prší a to by byl takovej kocour naprostej blázen, kdyby se místo odpočinku nechal z okapu vypláchnout proudem kyselé vody a spěchajíc pro ručník pak zjistil, že ten je už dávno menší než kočičí tanga, o to však dražší …

Žijeme-li ve vyspělé demokratické zemi, kde i v těch posledních městečkách a vískách v pohraničí vládne zdravý rozum a snaha navzájem si pomáhat, jsme téměř v ráji. Jinou polohou a zároveň i významem ráje pak je, žijeme-li v blázinci. Pak je nám totiž už všechno jedno, nic nevíme, nic ze všech takzvaných školometských mouder, vyhlášek a pravidel si neuvědomujeme a pozorujeme lidi, stromy, květiny a třeba i bzukot a překotné hemžení včel v květech čerstvě rozkvetlých jabloní. Což teprve je možná ten pravý ráj. Och - ta romantika.

Podivně se pitvoříme, vyluzujeme rozličné zvuky, které nemají jakékoli opodstatnění, prdíme kdy se nám zlíbí a vůbec děláme věci, které by takzvaně duševně zdravého člověka nikdy nenapadly. Ovšem ono je to všechno asi ještě úplně jinak, blázny jsme totiž všichni, alespoň dle mnoha filosofů a tedy bláznů, kteří nic nedělají a jen filosofují a žijí tedy z jiných. Rozdíl mezi duševně zdravým a chorým člověkem prý totiž není vůbec žádný.

Mám například kamaráda, který je schizofrenik, ovšem často se mi zdá, že je mnohem moudřejší než celá poslanecká sněmovna, byť je vlastně blázen. My ostatní jsme totiž blázny také. Krásně to dokazuje náš milovaný Kocourkov, malebná obec, kde kocouři prochrní celý den za okapem a kočky si od rána do večera lížou kožichy a po nocích vřeští, mrouskajíc se, do přizavřených oken poklidně spících občanů. Takový klid a nadbytek blahobytu se však nedají vydržet věčně a proto i každý ráj je vždy jen dočasný čili konečný. Kocourkovští kocouři se po čase začnou nudit, kočky se přestanou mrouskat, jelikož už ani to je nebaví a začnou hledat jinou zábavu, tu virtuální.

Tak se jednoho dne kocourkovští kocouři rozhodli zřídit ve své malebné vísce internet. S kočkama už stejně pomalu nic nebylo, jelikož propadly shoppingu a jak se nám globálně otepluje, nebo ještě lépe – mění klima, každou chvíli prší a to by byl takovej kocour naprostej blázen, kdyby se místo odpočinku nechal z okapu vypláchnout proudem kyselé vody a spěchajíc pro ručník pak zjistil, že ten je už dávno menší než kočičí tanga, o to však dražší.

I sešli se kocouři a usnesli se, že spojí své síly a přiblíží se internetem západnímu světu. I Oni, kocourkovští. Nápad to byl veliký a zajisté velmi osvícený, však mělo to háček. A když má něco háček, jde to často, jak se zlidověle říká, do kopru. Tím háčkem byl vrchní kocour interneťák, který nepochopil, že dá-li lidem osvětu, musí jim ji i udržet, protože život je návykový, jak zpívá profláklá kocourkovská kapela a návykové je tu prostě vše, i ten internet, i v kocourkově.

Jak byl kocour zvyklý ukládat se na slunci k spánku kdy jen chtěl i myši tak lovit, dělal to stejně i s internetem. Jednou šel a jednou nešel, jednou to bylo tak a jednou zase onak a pak se třeba lecky i vytočil a službu odpojil třeba i všem, dokud nepřišli škemrat, sami na ní již závislí stejně jako na mnoha jiných drogách.

Kocour interneťák si v tu chvíli uvědomil, že má moc, byť jenom nad pár desítkami kocourkovských a začal si ji náramně užívat. Po čase už si myslel, že je nejmoudřejší, že jedině on má právo rozhodovat, zda kocourkovští dávku své oblíbené drogy, internetu, dostanou či nikoli. I to však mělo svůj háček, vlastně háčky dva. Kocoura totiž přestalo bavit stálé dožadování se o připojení a začal koukat po světě, jak tento problém odstranit.

 I poučil se od pštrosů, kteří, jak je známo, vždy strčí hlavu do písku, nezvedají ani mobil, skoro nikdy ani nejsou doma, protože kdo má hlavu ponořenou v písku, doma vlastně není a k dispozici jsou jedině na icq, to však také nefunguje, když je internet vypnutý. Druhým háčkem pak bylo naprosté nepochopení situace. Jelikož internet se mezitím stal pro mnohé i zdrojem obživy, což vrchní kocour jaksi nepostřehl, domnívajíc se, že tuto drogu dává lidem jen pro zábavu, sám se jí především bavíc.

A když se s nějakou drogou začne kšeftovat, jde do tuhého, protože ta se stává nezbytnou jak pro klienty, tak pro ochodníky s ní. Přece kdyby k benzínovému čerpadlu týden nepřivezli benzín, lidé by tam přestali jezdit a našli by si jiné, mnohem spolehlivější. Čím víc se pak kocouři kšeftující s virtuálními iluzemi začali zlobit, tím víc se zlobil i kocour interneťák a o to víc začal hlavu do písku strkat, až už v něm byl skoro celý včetně mnoha choulostivých orgánů.

Nebylo pak možné jej trestat, natož třeba i botou popohnat a kocourkovští kocouři začali remcat a klevetit, přičemž o kočkách to zajisté platilo také a ještě víc. Vždyť jediný den bez drogy, to je den bez virtuální zábavy a pro jiné zas den bez spokojených klientů někde na opačném konci světa, daleko od Kocourkova.

Aby to ale bylo ještě složitější, nepochopil kocour interneťák, že jsou ještě jiní kocouři, kteří jsou v poskytování této drogy vlastně nad ním, byť ruku na tlačítku, klíči k základnímu zdroji virtuálních světů, měl v tu chvíli právě on. Takoví kocouři se pak virtualitou nejen baví, však baví jí i jiné a za to zas jsou spravedlivě odměňováni, protože nic většího a důležitějšího než drogy v lidském světě není. Ani v kocourkovském.

Tak se stalo, že kocour interneťák jednoho dne narazil a se zlou se domů odbelhal, lízajíc si rány, sedl za svůj virtuální spínač v domnění, že ovládá tlačítko pro spuštění jaderné rakety a odpálil to. Po jeho domě i po kocourovi samotném zbyla jen díra a ještě dlouho se pak v Kocourkově mluvilo o paličatém kocourovi, který se natolik nechal unést mocí nad drogou jiných i svou, že se zbláznil a vystřelil se někam do virtuálních světů úplně, až po něm nezůstalo nic.

I přišli jiní, interneťákem poučeni a takovou chybu už neudělali, protože kdo by se přece vystřeloval na měsíc, když si může žít v ráji tady, na zemi a třeba i v okapu a nebo se po nocích mrouskat s kočkama. Po čase se na kocoura zapomnělo a jediné poučení, které z jeho prachsmutného příběhu vyplynulo, nakonec bylo to o baladách.

Bez baladických příběhů jedněch, tedy těch příběhů se špatným koncem a pochmurným a bez poučení z nich nemohou jiní dosáhnout ráje ani na jediný okamžik. Byť třeba by ten ráj byl i jen virtuální.