Podloubí vejpůl rozříznuté prosincovým kotoučem světla, ozvy kroků přelévají ultrazvuk písku. Ukrutně nízko se do očí vtírají pohyby kolemstojícího světa. Ulice ohraničené normami domů, pravidly plotu a semaforů, disharmonickou dikcí reklamních ploch, spojují dílky mozaiky do jediného symbiotického organismu. Ohromné vydechující a zase nadechující se zvíře.

Tak jako játra oblud se nabobtnávají a tuhnou do kovadlin, hořce inhibuje vůni teplárenský komín a z pivovaru pach mláta se vpíjí do polibků, jež si lidé rozdávají pod lipami na březích Malše. Země jak ohromná kosmická loď, zbloudilá do soustav Slunce, kde na jejím povrchu odhalujeme, co již jsme ztratili.

Pradávná voda, tekoucí středem, v sobě nese všechny okamžiky, co kdy byly i budou a zachvacuje čas, když se jím stává. Namísto hodin tlukotu jen proud. Chamtivým krokem odcházejí přeludy a v každé jediné jiskře světla, proletující labyrinty duší, se lidská mysl usouží jen do odkapávání.

Když zemřu já, zemře jen jedna buňka celistvosti, jinou již dávno nahrazena. Napadené orgány parků předkusují obsahy odpadkových košů jak stránky přebytečných knih. Ťuk, ťuk, po zobu zob. Jsi jedničkou a nulou náhle, středem, počátečním bodem, začínající jednotkou, bytostí, obchvácen stále jen jedničkami a nulami, které vše přetvoří až ve složité propletence souvislostí každého lidského osudu.

Drobné postavy se plahočí řádem a strachujíce se o svá soužení, rozutíkávají se pak všemožnými směry. Na zádech bágly s oslavou, v rukou igelitky s pitím, hodinky zastavené. Nesou podoby spících bohů, na konci času, kdy v řece byť i jen jediná kapka vody je potopená pro věčnou paměť. Libo-li, lze i zalovit jak v koši plném ryb.

Láska i nenávist se spolu usužují, podpírajíce se cestou z kostela pravd. Rozklimbaný zvon prořezává zlověstné havraní slety na spletence větví městských jírovců. Je úplně jedno, do které koleje kdo zajede, z rumpálů vždycky vytlačíme vodu. Tu ve sněhu poléhavém a rozbředlém, tu kterou asfalt zkropený až do němoty vyvrhne noci těla opilců. Silniční lišej obrůstává kolem obočí a úst. Nos nakřivo.

Až po kolenou proklekaný pod obraz označíš pak močí kandelábr a se psím zakvílením přispěcháš ke dveřím samčí vytrvalosti. Žít i takovým nocím, kdy pod most a ke hvězdám muži svým ženám unikají jak pastí obelstěni, než vrátí se zase, ke svým bohyním, bradu pobryndanou mlékem, vylizujíce misku. Na zádech kočičí zvyky s marnotratností slasti, tak nezbytné a oživující.

Náhlá obraznost pak pod ránem rozestele slámu vědomí a provoní dům jak chlév. Každý obraz se může otevřít až na tři zaklepání. I v tomto jiném času lze žít. I tam, kde devět čísel v řadě přisedá do věčných součtů vždy až zpět zas ke své podstatě. Jedna je začátek, devět konec. Novým se staré střídá a nazpět naopak. I v systému dvanáctek, i v cyklu třináctiletém, i pouze v povětří, i v hmotě.

Vítr převrací realitu i v rytmu tance, který duní z okének projíždějících vozů. Vše na částečky rozložené se zase složí zpět. Kdo chce-li jen cokoli spatřit, jen ruku vztáhne a jí pak rozráží tichý a drsně svěží, mrazivý prostor vzduchu. Každý má svůj plán tak roztržitý, jen aby nespatřil až na dně, kde zlaté ryby leží, že v desateru genetického kódu, profláklých slovech a tónech z rádií svědomí, se po spirále propadáme až k ničemu.

Nejvíc jsme na začátku, kdy z kašny lze i pít, však stejně i na konci, kdy nejsme již ničím. Jsme paměť horké vody žehlicích vozů, jak po ledové dlažbě uhlazují obrazy, než bruslaři zase v roztodivných tvarech rozryjí povrch břitvami svých nožů. Do květin i banalit. Ve frontě na léky se potkávají starosti a těla obelstěná nemocemi zas odchází, po kapsách poklady, když rozhazují drobné. Všechno co skončí v útrobách, po stejné cestě znova přibude.

Na schodech vždy leží rukavice, jak hozená možnost, jiné cesty vzývání i zmar. Sehneš se a vrátíš ji obsluze nejbližšího krámu, co kdyby majitel přišel se po ní zítra ptát. Co kdyby někomu do páru chyběla.

Až teprve po hraně se náhle zachovají obrysy lidskosti, než opět zmizí jak máchnutím do nicoty. Ani žádný zvuk. Nastaveným zrcadlem ťukne o nos okamžik a zas se vytratí, přiskočí za roh domu a o holi se dobelhá až k hrázi. Pod nohama křupe led.