Už delší dobu nabývám dojmu, že rodina se zdravými, chytrými dětmi, držící pohromadě a žijící v jakési harmonické pospolitosti, je pro společnost nežádoucí a vnímaná jako nezdravá, podivná, podezřelá. Především pak, pokud si dokonce dovolí nemít peníze. Výraz „mít děti“ se posunul do významu „vlastnit“ ještě víc, než v dobách dialektického materialismu. Ten se alespoň zabýval realitou i z opačného úhlu pohledu, totiž že děti mají své rodiče. V současnosti, v raných stádiích bujného českého kapitalismu řízeného unavenými a neustále kopulujícími lvy s hlavami připálenými od jižních sluncí a bez korun na nich, říznutého evropským socialismem a místy až brutálními fašistickými metodami, není vůbec možné uvažovat o tom, že děti mají rodiče, respektive vlastní je. O to víc je to však pravda. Byť se navenek jako vlastníci chovají ti, co „dali“ život. Nikoli „darovali.“

Nedávno jsem kdesi četl kraťoučký článek, kde si autorka povzdechla nad důrazným varováním prodavačky obchodního domu. Ta spatřila dítě hrající si ve výloze a zavelela: „Žádáme důrazně majitele dítěte hrajícího si ve výloze, aby toto odvedl.“ Možná to řekla i jinak, což však není vůbec důležité, určitě řekla „majitele dítěte,“ pokud si takové slovní spojení autorka článku nevymyslela v touze pomstít se někomu. Z takového zvěrstva mi naskakuje husí kůže tak, že mě vždy donutí přemýšlet, zda jsem se již nestal husou, nebo opravdu už nezbláznil. Podle filosofie zmíněné prodavačky jsem majitelem tří děti a jako majitel nesu za svůj majetek navíc ještě zodpovědnost. Kdybych ho alespoň jen vlastnil. Představte si, že nesete zodpovědnost za to, že vám někdo ukradne vaše auto. S dětmi je to stejné.

Nároky doby na majitele dětí i majitele rodičů jsou již tak přemrštěné, že se z nich pozvolna stávají jacísi mentálové neschopní jediného samostatného kroku, rozhodnutí či poznání, než si něco koupit, nebo něco někomu koupit. Něco někomu koupit znamená darovat.

Samozřejmě musíme především dohnat Evropu, nejprve ale zajistit bohatství jiným a to v tempu, které snad žádná doba již uplynulá nepamatuje. A ani nemůže. Ještě nikdy totiž nebyl člověk vnímán jako počítač a počítačem nebyla dosud řízena například i rozhodnutí, zda někdo dostane úvěr, debetní účet či cokoli jiného. Takový počítač nemůže vnímat okolnosti, počítá především čísla a tudíž bonitu výrobně-konzumní jednotky, člověka. Takovými počítači se pak stávají například i někteří příbuzní a ze společnosti i širší rodiny pak naprosto mizí pojmy lidskost či lidství. My jsme počítače, oni přece taky! Tak ať drží hubu a rubou a dělají to, co ostatní.

Čím dál tím častěji jsou pak slyšet závistivé hlasy lidí, kteří podlehli iluzi, že mít děti znamená nejprve mít. Poznámky typu „Ten na to má,“ či „Ten podnikatel má pět dětí, každé s jinou, ale to víš, s jeho příjmy…“ jsou stále častější a už dávno se staly jakousi komunikační normou drben venkovských i pouličních, neřku-li kavárenských. Mediální hvězdy čili celebrity jsou pak schopné adoptovat celé africké mateřské školky či evropské zoologické zahrady, pravé podstaty věci se však jejich čin zřejmě vůbec netýká. Ukazují, že na to mají, kdyby zbankrotovaly, šoupnou všechny děti kromě svých biologických do ústavu a zvířenu hodí na hrb menežmentu ZOO.

Celkem nedávno jsem si objasnil pojem demokracie a svoboda, dlouho už pracuji na pojmech pravda a láska, slovo vítězství jsem dávno zavrhl, ono je nejlepší poučit se nejprve od slov téměř až svatých a posvěcených manipulací. Dnes jsem ale konečně vyřešil pojem MENTÁL. Respektive potenciální mentál. A vůbec ne v pejorativním smylu.

Je to celá moje rodina včetně mne, ono to totiž vynáší. Málokoho by napadlo, že na mentálech se dá udělat větší byznys, než na obyčejné výrobní jednotce, například krávě, praseti či normální rodině. Pokud by se společnosti podařilo udělat ze všech ještě jakž takž normálních občanů mentály, zajisté bychom byli daleko úspěšnější v čerpání evropské pokladny i v obírání místních firem. A jednoznačně by se nám zvýšil HDP. A pokud by se společnosti podařilo udělat z nás osoby závislé na ústavech pro handicapované, až natolik nás handicapovat, jsme už téměř v ráji,  království božím, čili komunismu. Příkladem jsou první vlaštovky na trhu s mentálními občany, například úřad práce, sociálka, kancelář politické strany, ale i denní stacionáře, výuková a školící centra pro handicapované a útulky pro opuštěné důchodce a zvířenu.

Uvedu praktický případ na normální, ještě jakž takž zdravé rodině. Pokud se taková rodina dostane do finančních potíží, které jsou základním stavebním kamenem jejího budoucího blahobytu, je nucena navštívit rozličné úřady, instituce, příbuzné a přátele. Často tak učiní první krok k tomu, aby se postupně začala transformovat v rodinu mentálně postiženou. Ten náraz je horší, než když se řítíte ve vykolejeném vlaku a nevíte kam a jak dlouho.

Rodina se postupně vyčerpá i fyzicky. Vztah mezi rodiči se změní. Už to není harmonická rodina plná lásky a pochopení, ale uzlíček neurotických bytostí, často s prvními příznaky tiků, kde je psychický stav rodičů a finanční stav celku přenášen na potomstvo. Celý kolotoč se opakuje ve stále rychlejším tempu, až se zblázní první člen rodiny, většinou ten dospělý a skončí v ústavu, byť jen dočasně.

Kolaps druhého z rodičů pak přichází záhy. Tím druhým, kdo jde do ústavu, je většinou žena. Jsou o fous silnější, však tlaku vyvíjenému na vytvoření mentálně postižené rodiny se také nevyhnou. Opuštěné děti se tak na nějaký čas ocitnou v jiných ústavech než jejich rodiče a pokud mají štěstí, alespoň u prarodičů. Rodiče jsou zatím formátováni na ještě větší výkon, je jim rekonstruována nejen psychika, ale především ego a po čase jsou vypuštěni do terénu, aby zajistili obživu dočasně opuštěnému potomstvu a dosáhli ideálního rodinného stavu. Totiž, dopřát dětem, těm chudáčkům, vše co jen chtějí. Stávají se tak konzumenty a děti, už tak postižené nedávnou minulostí, skončí v denním stacionáři. Do normální mateřské či základní školy mentály neberou. Které dítě by však vydrželo tolik zvratů jdoucích v krátkém časovém sledu za sebou. Když ani rodiče.

V tu chvíli splní rodina své svaté a bohem trhu požehnané poslání. Děti „mají“ své rodiče a svůj ústav. Rodiče jsou zařazeni do globálního ústavu dojných krav, konzumujících zboží vyhazované šnekovým dopravníkem až před jejich žlaby a ještě přispějí ústavu, kam dovážejí své potomstvo. A to částkou nemalou. Budovy takového ústavu jsou pak financované státem, městem, krajským úřadem, fondy EU, nadacemi, dary dílčích sponzorů a právě poplatky šťastných a bezstarostných rodičů za služby prováděné na jejich ratolestech. Kdysi normálních a zdravých, schopných stát se klidně i kosmonautem, nebo ministerským předsedou.

Kola trhu se tak rozjedou na plné obrátky a někdo bude bohatý, ještě bohatší, nejbohatší. Bohužel to nebudou mentálové. Ti nepotřebují bohatství, žijí totiž v království nebeském a zadost je tak dáno nejen trhu, ale i spravedlnosti světa. Bránit se tomu nemá žádný smysl, protože až po čase se ukáže, kdo je mentálem, kdo byl mentálem a kdo jsou mentálové skuteční, nikoli ti uměle vyrobení, ti s handicapem genetickým či způsobeným zákeřnou nemocí.

I v knihách knih se o tom přece píše, že jednou nastane ráj. Bohužel - opět ne pro všechny, však bohudík - pro nás, pro mentály.

(text, který jste právě konzumovali, je spekulací)