Konečně jsem pochopil, co je to TA demokracie.” A za své prozření vděčím mnoha lidem, především těm negativním. Ale i těm pozitivním. Ale i knihám, životu, tvrdému alkoholu, marihuaně, internetu a reklamě. Možná si teď kdekdo ťukne prstem do čela a řekne si: „To je ale vůl, 18 let od velkého listopadu, 90 od velkého října (vlastně také listopadu) a on to pochopí až teď.“ Takovým s klidem odpovím: „Konečně jsem i pochopil, co je to TA svoboda.“

Pořád jsem totiž měl chaos ve vzájemném přiřazení několika dalších pojmů, které k demokracii a svobodě „nějak patří,“ stále jsem však nevěděl „jak.“ Rodina, peníze, kapitalismus, socialismus, štěstí, komunismus, fašismus, futurismus, láska, literatura, alkoholismus, industrializace, sex, velikonoční zajíc, ekologie, ekonomie, objektivita, kubismus, nevěra a víra. Je jich však ještě mnohem víc. Napadlo mě tedy uvařit z nich polévku.

Přidal jsem i sůl, pepř, vonná cizokrajná koření, ale i brambory, česnek, velkou cibuli, drcená ženská ňadra, prasečí štětiny a tymián a celé to nalil do díry vydlabané ve skývě chleba a čekal. Čekal, co a v jakém pořadí vyplave na povrch. Vtom někdo zazvonil a zabušil na dveře a než jsem stačil otevřít a zase rychle zavřít a dveře zajistil petlicí (byl to exekutor), jiný mi do bytu vlezl oknem a polévku sežral. Pejskovi s kočičkou ukradl chamtivý pes dort, ale polévku ve skývě? Vždyť je to tekutina a nedá se s tím šplhat. Ani utíkat.

Notně otrávený představou, že to budu muset vařit znova, jsem se vyklonil z okna a chtěl si odplivnout. Ideálně někomu na hlavu. Když tu můj zrak upoutala postava muže pod oknem, jak stojí na kraji chodníku, shrbený jak kočka a blije do silnice. Muselo mu být ukrutně špatně … a vtom mi svitlo. To je ten muž, co sežral moji polévku. Z rádia mě obluzovaly tóny a texty Nohavicova Dobroděje a já se znova podíval dolů, na muže v kabátu, s nedotočeným lanem přes rameno a slunečními brýlemi, zápasícího se svým žaludkem, na lahvičky ingrediencí, které jsem do polévky zamíchal a na sebe do zrcadla. A neplivl jsem, on mě vlastně zachránil.

Vzpomněl jsem si na rozhovor s obchodnicí jednoho rádia, která mi pustila „rolničky, rolničky …“ poskládané z rozličných tónů klaksonů aut a řekla: „Musíš jim popřát hezký vánoce, říct, že jim přeje nejlepší zaměstnavatel republiky, že vyrábějí motory, a že budou od nového roku nabírat nové projektanty a manažery pro nejmodernější vývojové centrum v zemi. Máš na to dvacet vteřin, takže jen pár slov.“ Po zádech mi proběhl mráz, jako loni, to bylo zadání podobné.

“Nemyslíš, že už jste jaksi překročili hranice futurismu? Fellini nechal projet noční perlou italského města motocyklový závod. Myslím, že tady někde se to kdysi v Itálii zlomilo, Fellinimu věřím. (Ha – VÍRA.) Řekněte těm lidem: VŠICHNI PO NOVÉM ROCE ZDRAŽÍ? MY VÁM PŘIDÁME! A můžete spot vysílat klidně až do června. Jo, ještě můžete přidat frkačky. Nemáš tu nějakou? Tu natočíš i do mobilu, ani nepotřebuješ studio, pouťová frkačka nevyžaduje kvalitu zvuku. Čím hůř, tím líp.“

Vzpomínky mi při pohledu na muže s ohnutým hřbetem a poctivě dávícího i to poslední ukradené sousto létaly z bodu na bod. Do dveří někdo pořád bušil, marně a jeden příbuzný se právě rozhodl k radikálnímu řešení, sežrat deset hektarů polí, pět hektarů lesa, stáj a čtyři stodoly, na posezení a se džbánkem piva postaveném na prvním pařezu. Pak si říhl a zařehtal se: „Jsem to ale pašák. A teď postavím Babylónskou věž.”

Muž pod oknem se mezitím přestal trápit a už jen otupěle zíral na tu hromadu pod svýma nohama a já si vzpomněl na Formanova slova, že svobodu si musíme koupit. Vzpomněl jsem si na Kunderův bobek závistivému češstvu, na Krylovy tuny cigaretového popela (a nebyl na ně sám) a na to, že se pár let moc nehrál. Pár let po devadesátém. Prolétlo mi hlavou ledaco, třeba i Karel Gott, Mikymaus, Jů a hele, první máj a zdravice v den pohřbu Leonida Iljiče Brežněva. Klíče, trikolóry, neustálé změny v barvách pěticípé hvězdy, Bohumil Hrabal těsně před dopadem, přímé přenosy válek, zdechlá kobyla svatého Václava visící s břichem vzhůru nad hlavami návštěvníků Lucerny, pedofilové na Petříně i poklidné rodinné večeře nad kachnou a … málem už jsem se zbláznil. Koneckonců, proč ne? Otec byl v jedné osobě paranoidním psychopatem a sladovníkem dnes již zavřeného pivovaru. Taky schizofrenie.
Když tu se ve vedlejším pokojíku probudila dvouletá dcerka a chtěla bájo (Bájo je šťáva s vodou. Bájo, blaho, blahobyt). No jasně. Náhle se mi vše propojilo na jediné niti, která slinami zašpičatělým koncem zapadla do ouška jehly. Demokracie i svoboda jsou peníze. Všechno jsou peníze, labyrint světa … a ráj srdce se od nich zásadně liší. Nelze jej uchopit. Jak pravil Komenský.

Uvařili jsme hovězí vývar a z vonících talířů se vůně násilně roztáhla po celém bytě jako rota vojáků, když vyžírá chlév a donesla se až na chodbu. Tam se již zoufalí vykonavatelé majetkových, potažmo peněžních práv váleli vysílením po zemi a prosili o vodu. Dveře jsem totiž nechal zevnitř vyztužit pancířem a masivní kovovou mříž i závory jsem si nechal díky jednomu bezvadnýmu e-shopu poslat po netu až z Alcatrazu. Musel jsem dát o padesát doláčů víc za to, že prý byly z cely slavného mafiána, co pašoval chlast. V Čikégu.

I otevřel jsem, v ruce pro jistotu dětský plastový revolver a uříceným mužům a jedné uniformované ženě  jsem podal láhev minerálky a pár lahváčů. Byli vděční a úplně zapomněli, co nám vlastně chtěli říct, darovali mi obušek  a pustili se kopanci do sousedů. Nabídl jsem jim i polévku a škodolibě přitom utrousil. Měl jsem tu ještě jednu, ale ta leží pod oknem.