Jsou slova a i vyhnijí.
Čardáše rozpoutané v nebesích,
rozkřiklé oči mejdanů,
které uchopím jak vůni.
(Jedině tak - že proteče.)

Jsou nezkrotné oltáře,
kde v duších těla plamení,
připoutaná do jednoho pohybu.
Večeře bez nápojů,
plné sudy bez jediných soust.

Jsou i poslání a krůpěje
a je i víra. Osobitá.
Neuchopená a nekázaná.
Víra poznaných ctností,
špatností a chyb.

A je i život, rozmělněný
v pokání či řvoucí do trubek,
kterými potečou vůně i splašky
nového sídliště světa.
Tak opilého svítáním “běloskvoucí” tmy!
Hned jak ji položí do jámy.

A je i láska, zvěčnělá, nekonečná,
koketérka na refýžích představ,
když pár dvou vozů vykolejí
na jediném oblázku po hraně koleje.
A nelze už nastoupit do
omráčené tramvaje.

Pak za mnou přijde kdosi
v baloňáku povětří,
kodrcajíc svými zuby, jak zebe.
Jako by nohy ještě klouzaly po kočičích hlavách,
položí otázku: “Jsi?” a složí k mým nohám
neviditelný dar. Svou bolest.
Stiskne ruku a za oba
odpoví mi: “Dík.”