Barvy

Láska prochází žaludkem a smrt nezvána přijde nečekaně.
Život jak jízdní kolo kradené prosviští v očích laně.
Palubou kolébán se smísí s rozbitými talíři
a znaven ještě jednou, naposled se vydá, zamíří.
Než vlaky smrti protnou si dráhy své
a tichý anděl tě s herdou do zad si odnese.
Kde jinde končí cesta, když rostla z kolejí?
Kde jinde končí cesta, když z nástupiště pleská
déšť půllitrů s tunami polévek a nadějí?
Když za oknem začazené haly
se proplétají ustrojené páry
a dál než k věštbě z lógru nesmějí?

(kuchaři, který obsluhoval československého prezidenta, české námořníky i kluky ze vsi, sedláky, i výletníky z měst a srazil ho vlak jedoucí z nádraží, kde začínal.)

Záblesky

Bezpochybnost podivných realit
vyvrátíš jako mělký strom.
Kořeny vzhůru,
koruna po zemi se válí,
zapadlý peníz, dar králi.

Vykutálenej měsíc
rozevře karty prstů svých
do vějíře dam,
všechny cinknutý,
jak zablyští k nohám
a z díry po dřevě,
mrtvém již,
dodýchávajícím a vykotlaném,
sekerou slova přeťatém,
vyzáří poklad zlatý,
co vypaří se v dým.

Na dně jámy leží
už jen rozbitý džbán moudrosti,
smutnější cest.

Ratatatatata. Záblesky najednou.
Jiní ti vlítnou do cesty,
srazí jak veš a hrabou v hlíně,
aby snad jedinej peníz,
jen pytlík třpytivýho prachu,
jen obláček vůně,
cezený filtrem mládí,
ti mezi nehty neuvíz.

Básníkům mosty zůstávají
a jejich ženám pach děveček
i kurtizán.

Osa

Rychle se sune po ose nám čas.
Jako by všechny doby se zopakovat měly.
V jediné krátké cestě,
bez lží a bez příkras.
A zahleděly.

Styly jak vlny krkolomné
se lámou o skály.
Někdo se ztratí,
někdo zobne,
jiný ustálí.

A v labyrintech soutěsek
se mezi zřícenými těly
z života naděje zvedne
a bolest zbělí.