Ó, jak jste původní, šlechetný a jedinečný!
Dal jste mu stovku, aby se v nejbližší hospodě čtvrté cenové skupiny zchlastal do němoty nebo dokonce k smrti, protože neví, co to je šetřit nebo hospodařit. A další den, až se po poledni probudí, bude pro společnost ještě nepoužitelnější než včera.
To jste mu to dal! Pogratulujte si.

Jednou si smrt kolem projede jako vlak bílou zasněženou plání, třeskutě mrazivou nocí, kdys spálil již veškerý cukr v těle a spatříc ji právě, zoufale hledáš ty koleje, v závějích sněhu, ty koleje, které tam, v tomto reálném světě, nemohou být, jelikož věci za oponou se zjevují jen cípem ubrusu. Za okny stojí a sedí lidé, průhlední, v zelenavém světle a jejich cesta se nezdá být cestou poslední. Jednou ji na pohřbu spatříš i tělo, klidné a odešlé. Zadalší v spánku přispěchá, jednou jako zemřelá babička s otázkou, jednou jako věčná nicota a jednou zastaví srdce a položí otázku, zda už chceš jít. Je zbloudilé udělat chybu a říci ano, možná jen jednou máme možnost se rozhodnout, i dvakrát možná a tu i dostaneme, napříště pak už přijde a nebude se ptát. Na nic. Jeden charakterní spisovatel kdysi řekl: Smrt už mě nezajímá, už se jí nezabývám. Od chvíle, kdy jsem se s ní setkal. Při té autonehodě. Už věděl, oč v té hře tady vlastně jde. O život, což však nepopírá … smrt jako vysvobození, konečně nabytou svobodu. Každému podle libosti, když chce. Smutná je, když je zbytečná, předčasná, předešlá, uspěchaná, nepřipravená. Smutná je, když je explozí, nákazou, zvůlí.

Nemela by byt detska, predcasna, valecne krvava…no nemela, ale ona je.

Taky jsem psal … že je to smutné.:-(

Ano, dal jsem mu stovku, aby “se v nejbližší hospodě čtvrté cenové skupiny zchlastal do němoty nebo dokonce k smrti”, aby to měl brzy za sebou. Více jsem mu nedal, aby vina za spolúčast na euthanázii napadnula za mne. Nechtěl jsem jej vychovávat jako vy, neboť nám to vysvětlili soudruzi demokraté jako špatné, že se to nedělá. Že je lepší mu dát mu svobodnou volbu, třeba jako dětem pomocí drog. A mimoto, on jinou možnost, než žít s námi, takovými hajzly, nemá.

Re: dapunpekl

Cože je to ta společnost, pro kterou je nutné, aby byl zmíněný bezdomovec použitelný? Myslíte tu, co ho společně jeho vlastním přičiněním, zadupla?:-) Jak široký ten pojem společnost v případě konkértních lidí, žijících v nějakém teritoriu, vlastně vidíte? Z pozorování jsem vydedukoval velmi zajímavou věc: v životaschopných komunitách normálních, průměrných lidí, se kupodivu začlení a může odrazit ode dna i bezdomovec. Nikoli ale ve městech, až na výjimky.

Re: J. Vašek

Kdysi známý vyprávěl, že nabídl bezdomovci místo peněz jídlo a on odmítl. Nedivím se, v podstatě neměl hlad. Vystačil si s tekutinami a majonézou,
k ní možná ještě rohlík. Stejně by zřejmě nic jiného už ani nepozřel. Jiný člověk si na nějaký pátek vyzkoušel, jaké to je, snažit se přežít na ulici. Vylétl z teplého rodinného hnízda svých rodičů a rovnou na západ na dlažbu. Když se vrátil, řekl poté, co si našel zaměstnání, jednu zásadní větu: Je to beznaděj, naprostá beznaděj a na charitě se vás automaticky snaží diagnostikovat jako schizofrenika na alkoholu a drogách a přesvědčují vás, abyste začal malovat, či cokoli jiného - ARTETERAPIE. Sotva ale opustíte budovu charity, je to zase stejné. Pořád a pořád. Dokonce i konkrétní pelechy ve sqotech si mezi sebou mnohdy prodávají. A lidé, co se mu na charitě věnovali, ani nepoznali, že to vlastně hrál. Byl na dovolené:-)a bylo mu 23 let a jako bezdomovec vlastně ani nevypadal.:-)

Díky za příznivé komentáře a soucítění se nepříliš loajálními spoluvězni našeho systému. Už jsem se leknul, že v “našem” úředně byrokratizovaném finančním světě je bůh úplný bezdomovec - že zde nemá vůbec domov.

Taky potkávám takové lidi a drobné jim dám, oni to pivo potřebují stejně, jako vy třeba noviny či televizi. Ale bohužel, nedávno mne na ulici poprosila o nějaké drobné starší paní, která nevypadala na bezdomovce. Nejdřív jsem ji přehlédla, ale pak jsem si uvědomila její vzhled, její plachou žádost, takže jsem si v bance vyřídíla, co jsem měla, připravila si padesátikorunu a šla ji hledat. Našla jsem ji až na druhém konci ulice, právě se pokoušela o totéž u jiné ženy, bezvýsledně. Zavolala jsem na ni, a ona dojata tím, že jsem ji hledala, začala se mi omlouvat, že není to, co si myslím, že je invalidní důchodkyně, má muže na podpoře, má dceru, která by si ráda u ní nechala dítě, aby mohla jít do práce a ta paní s pláčem říkala, že to nedovede dceři vysvětlit, že se bojí dítě u sebe nechat, protože mu nemá co dát, sami nevyjdou. Byla mi taková hanba za tu padesátikorunu, ale vím, že by jí nepomohlo, ani kdybych jí dala vše, co jsem měla při sobě. Jsem v jejím věku, zatím se máme dobře, ale jak dlouho nám bude sloužit zdraví? Jak je mi líto babičky, která nemůže ani udělat radost vnoučeti, vím, co myslela, sama mám vnoučat pět. A kolik takových lidí začneme potkávat po novém roce, až začne fungovat ten nový humanitní systém - reforma pana Topolánka?

3%.