Před časem jsem se rozhodl prozkoumat několik ženských časopisů, válejících se u nás doma na záchodě a donesených mojí mámou a tchýní, čili babičkami. Zjistil jsem kromě jiného, že na nočník se mají děti začít učit od dvou let, dřív to stejně není přirozené. Zatrnulo mi.:-) Naše dcera už šla poprvé v necelém roce a docela si tuto činnost oblíbila. “Jsme my to ale dementi, že to dítě tak přetěžujeme,” říkám si v žertu, jelikož odpověď mám hned po ruce, aniž bych musel jakkoli složitě a dlouze uvažovat. Je to jen reklama. Někým zaplacená. Naše původní motivace totiž byla - nekupovat pleny pro dvě děti najednou (je to strašně drahé a zbytečné) a druhé děcko už bylo na cestě. Pak listuji dál a koukám, v rozhovoru říká Markéta Hrubešová: Na nočník ji ještě neučím, dozvěděla jsem se, že to víc dokazuje schopnosti rodiče, než aby to dítěti nějak prospělo, začnu s tím až v jejích dvou letech. Jinak ale v rozhovoru vystupuje velmi, velmi zkušeně a přirozeně. Prostě profi matka, ideál.:-) Matně si vzpomenu, jak po nás závistivě pokukovala známého žena, že naše holka už umí na nočník, od osmého měsíce jí lžící atd. Sám musím závistivě:-) připomenout, že ona sama má na to své vychovávání k dispozici poslední model kupé od Mercedesu, luxusně vybavený byt, vždy plnou ledničku a mrazák, příjmy v Euro a vyšší zahraniční rodičovské příspěvky, než mateřskou v Čechách, dvakrát do roka dovolenou a manžela, který na příkaz i sleze ze střechy, když zrovna pokrývá a holky vysmrká. Krátce nato zjistím, že volové jsme nakonec přece jen my, protože odborníci říkali, i v televizi, že na nočník se mají děti učit až od dvou let, jelikož na nějaké americké univerzitě zjistili, že do té doby má dítě ke svým výkalům vyloženě osobní vztah jako ke svému dílu a stejně by nechápalo, co se po něm chce. Když to prý zmizí v míse, nemá z toho takový zážitek. A je to. Říkala známého žena a má jasno. Dva roky to musí mít děťátko neustále rozmazaný po prdeli! Jinak to není ono. Já to věděla, ty socky to dělaj blbě! Vracíme se domů zdrceni, doma Víťu posadíme na nočník, ona soustředěně sedí, hraje si přitom s hračkama, po chvíli vstane a radostně prohlásí: “EE.” Hrdě se otočí, ukazuje na obsah nočníku a s ještě svlečenými kalhotkami se nočníku chápe a aniž by ho vylila, nese nám jeho obsah ukázat se slovy “Moje, moje, … ee.”

A pak že z nočníku nemají zážitek, narozdíl od pleny na jedno použití a ta nakonec taky skončí “v hajzlu.” Odplivnu si, otáčím se k holčičce a říkám. “Má milá, až budeš větší a budeš rozumět tomu, co teď říkám, zopakuji ti: “Nevěř ničemu, co se doporučuje v jakýchkoli médiích, nevěř ani mnoha, mnoha knihám a nevěř ani nám. A vždycky si mysli, že je vše opačně. Pak se dozvíš nejvíc. I pochopíš.” Otáčím se ke své partnerce a sonduju: “Miláčku, proč vlastně máme doma ty přiblblý časopisy?”
“Protože mi je nosej. Jsou jako praštěný. Občas do toho kouknu, ale je to běs, co tam kolikrát píšou. Zlatá moje babička. Jenomže ta měla jinou školu, musela už 14 dní po porodu kydat kravám a po nohou jí stejkala krev. Poté, co jim komunisti vzali statek. Teď ho sice mají zpět, ale hodnotu už nemá žádnou. Což zase zajistili jiní. Je to pro ně už jen přívažek.” “Díky bohu, říkám si, opravdu, opravdu už se nikdy nebudu přesvědčovat o schopnostech mojí partnerky. Zapřísahám se. Vždyť je to vlastně její urážka. Ona to totiž má v malíku, má to mateřství jaksi od přírody, v genech, nikoli vyčtené. Koneckonců, porodila 2 děti bez jediného stehu, ten druhý porod pak trval snad 30 minut. Každé ráno při kontrole stehů sestřičky kroutily hlavami. Kolik že je tý holce? Dvacet? To snad nejni možný a já se na sále trápila půl dne a rozřezali mě jako nějakou ovci. Pak přijde jiná sestra, chvíli si povídá a říká: Vy jste úplně jiní, než ty lidi tady, nevím jak to říct. Tak já zase někdy zajdu na pár slov, jo?” Vzpomínky. ” Otočím se a jdu si sednout na mísu a dlouho, strašně dlouho tam sedím a vychutnávám si představu z dětství, že v nočníku plavou ponorky a každej zásah jednu potopí. Joj a kdo a co, že je těmi ponorkami? Každý si v takové situaci zajisté představí, co chce a koho chce. Důvodů se vždy najde dost a kdo chce psa bít, aspoň se na záchodě pobaví. Fantazie je přece nekonečná a meze se jí nekladou. Pokud je však potichu a jenom tajně si doma vzteky “s - - e” na ponorky, jako celej, celičkej, přiblblej českej národ, bez ohledu na původ, vyznání a barvu pleti. Škoda, že nemáme moře, možná bychom se pak díky svým ostrostřelcům i mohli stát námořní velmocí.