Mark Twain by zaplakal, jako se to stalo mně. Po návštěvě zoologické zahrady, soudný návštěvník si musí uvědomit, že je od něho dosti sobecké si nepřát všeobecný konec světa, na který mnozí tvorové mimoděk čekají jako na své vysvobození z bolesti a ponížení. Navštívil jsem asi po 25 letech poblíž jednoho města jednu menší zoologickou zahradu, takovou, jakých je v naší čarokrásné zemi jistě více.

V pavilonu opic mne zarazila pestrá nabídka stravy v podobě nakrájeného jižního ovoce, které mnohým našim dětem jistě schází. O tom, že nejvíce schází dětem z jižních krajů, odkud toto ovoce i opice svým původem pocházejí, ani nemluvě. Zde po ovoci poházeném na zemi šlapaly otupělí nemoudří primáti. Jistě by si jej raději trhaly ze stromů někde ve svém přirozeném přírodním prostředí.

Mnohé pavilony měly betonové panelové stěny a zámkovou dlažbu. Okamžitě mi to připomnělo tolik známé prostředí našich měst. Betonové hlazené imitace přírodních kamenných stěn a balvanů mi zase připomínaly polstrované stěny v blázinci. Jistě potřebné opatření, aby si chovanci neublížili o ostré hrany přírodních kamenů. Ostatně, i zevnitř těchto „místnosti“ chyběly kliky. Podobnost čistě nebo hrůzně náhodná?

Nástěnka mladých zoologů působila značně kuriózním výsměchem. Ano, staráme se o zachránění přírody někde v Africe či Madagaskáru, zatímco o svoji vlastní zem jsme se již „postarali“. Stačí jen přistavit pohřební káru.

Sarkasticky mne napadnulo, zda mají pravověrní muslimové také zoologické zahrady? Ironicky mi došlo, že svým způsobem ano. Každý správný Ali Paša musí přece mít doma harém, ve které má exponáty ženského druhu Homo sapiens sapiens (i když s tou modrostí na druhou je to s nimi na štíru). Jiné druhy nepotřebuje. Není dosud tak degenerovaný, aby trpěl úchylně manifestovanými pudy, zjevnou zoofilií a potřebou věznit jiná zvířata. Jak jinak lze vysvětlit takovou zvrhlou lásku ke zvířatům, které jsme schopni my, milovníci přírody, křesťané, humanisté, osvícenci, atheisté, racionalisté?

Člověk se musí držet hodně duševně odpoutaný, aby nepropadl pláči nebo vzteku. Musí si vystačit s naprostou beznadějí. Popřípadě si musí alespoň jízlivě namlouvat, že některé exponáty snad budou mít to štěstí a jejich utrpení snad brzy skončí v nějaké restauraci.

Je to podivná poťouchlost, která pronásleduje vězně, takže ve svém vlastním vězení vytvářejí další vězení pro někoho ještě ubožejšího a zoufalejšího, než jsou oni sami. Věznění vězněm vězně jistě skýtá nějaké tajné pohlavní štěstí.

Nové vzdělávací centrum v Zoo měli i toalety pro veřejnost. To kdyby se někomu z výstavky lidského idiotizmu na druhou udělalo špatně od žaludku. Byl zde i záchod pro invalidy, který byl jistě nejhojněji využíván personálem, jehož duševní nedostatečnost byla více než zřejmá. Vzdělávací centrum obsahovalo skleněná terária o velikosti asi tří krabic od bot. Každé terárium obsahovalo nějakou kuriozitu, pomocí které se měl návštěvník vzdělat. (Tuším však, že ve skutečnosti podělat – štěstím a nadšením nad dosažením vrcholu evoluce.) Například se mohl poučit, jak vtěsnat tak malého prostoru dvoumetrového tropického hada nebo tři želvy či jinou havěť. Ještě že had nemá nohy. Za celý svůj život stočený do klubíčka, by si je stejně nenatáhnul.

V Zoo jsem nebyl čtvrt století. Prostředí se tam mezitím hodně modernizovalo. Soudě podle masově rozšířeného používání elektrických ohradníků, Železná opona se přestěhovala ze západní hranice socializmu do zoologických zahrad. Byla tam stejně zbytečná, neboť se mezi tím navždy usídlila v našich nesoucitných a tupých mozcích.

Po celkové prohlídce a zhodnocení návštěvy, jsem musel uznat, že nejlepší exponát se nacházel v pokladně Zoo. Seděl zde důstojný a sebevědomý představitel Homo sapiens sapiens. Měl asi 100 kg nadváhy. Při nejlepší vůli jsem nebyl schopen zjistit, zda se jedná o ženu nebo muže. Druhotné pohlavní znaky persóny splývaly s tlustou podkožní vrstvou tuku. Určit pohlaví u tvorů v pavilonu opic nebylo však nijak těžké. Avšak určit pohlaví primáta v pokladně bylo naprosto nemožné.

Pochopil jsem, že jsem se narodil v jednom obrovském Zoo, ve kterém vytváříme ještě další menší Zoo pro ostatní živočišné druhy, které považujeme za sobě nižší. Ještě, že nejsem člověk. Mám to napsané dokonce v občanském průkaze. Vida svého příbuzného v betonovém kotci, hořce jsem zaplakal. Bydlím sice také v paneláku, ale okolo jediné rostliny v kotci nemám alespoň elektrický ohradník.

Vstupenku ze Zoo jsem si schoval na památku. Proto, abych se tolik nedivil, až budu zase někdy v Osvětimi čekat na konečné odbavení. Utrpení dřevěného Ježíše na kříži v kostele nebo holocaust zjevně vyčerpaly svoji dojemnou účinnost. Doporučuji alespoň návštěvu nějakého Zoo. Schází nám soucit. Nikdo by se ho v nás nedořezal. Musí se to s námi tedy zkoušet pořád znova. Dvě světové řezničiny nestačily, musí zřejmě přijít jiná.

Chudáci zubožení a zotročení lidé, které oplzlé zrůdy pohrdlivě nazývají zvířaty, odevzdaně čekají v koncentračních zahradách, zoologických táborech, až přijde ta hodina a nová řezničina je zbaví žalářníků a řezníků…

Dodatek deratizace

Náš civilizovaných vztah k přírodě a zvířatům mi připomněli nějací deratizátoři v televizi. Tito tvrdili, že když podají potkanům jed, tak potkani zemřou na vnitřní vykrvácení a že je to nebolí. Ty deratizátory.

Například, televize, která je plná násilí, učí diváky, aby je násilí nebolelo. Pochopitelně, pokud je páchané na někom jiné a jich samých se netýká.

Nějak jsme ve svých krysích mozcích zapomněli, že to není příroda, kdo nám bere a uhlodává pomocí potkanů životní prostor, ale naopak, že jsme to my, kdo jsme okupovali životní prostředí všem ostatním živým tvorů. Nějak, jsouce sami omezení, omezujeme ostatním životní podmínky. Budujeme pro ně vězení a koncentráky. Podivné, když vystaví někdo koncentráky pro nás a deratizuje nás, že křičíme.

Vyhlásili jsme válku všemu a všem, přírodě, lidem i sobě navzájem. Rozhlašujeme, že to prý chyba druhých, když nám nejsou schopni odolávat. Vztekáme se, když tak činí, potkani jedni.

Bůh buduje peklo. Nebe měl přece hotové ihned, to vzniklo první. Nedá pokoj, dokud se mu to nepodaří. Dá to hodně práce a stojí to za to. To utrpení.