Starej pán cestou
utrousil pár konejšivých vět.
Okny se řinou snopy světla,
skrze tmu, kam až nadohled.

Ve stromech tonoucí.
Zapadlej do trávy.
Rozpuštěn v potoce
zesládlejch přísloví.
Rozbahněn v mělčinách,
s košilí potrhanou.
Ve frontě na vejprask
a nikdy ne stranou.

Už slyšet zvony
potichu rozklimbávat
řeřavej déšť.
Jde řada lidí, někam,
pro ňákou odpověď.

Black & White průvod,
tančí na valčík.
Je to dost smutný,
ale stejně, DÍK.

Requiem starýmu dobrýmu sedlákovi, humanistovi a člověku sžitému s přírodou, kterej byl za mlada taky pěknej zmetek a zabedněnej a drzej až hrůza, ale než zemřel, nosil mladým pubescentním punkerům na stůl hrnce s maštěnými bramborami a česnekem (výborný k pivu) a žil i pro koně. Těm voves.