Slovo sekáč pochází od slova sekera a slovo sekera zde má význam slova dluh, dluh zaseknutý, někde ponechaný. Většinou svému či jeho osudu. Pravidelní návštěvníci restauračních zařízení, ale i různých jiných služeb, prodejen, firem, úřadů či ústavů, se pak dělí na zasekávající a na nezasekávající. Nezasekávající se pak nazývají poctivými, byť je to často blbost, mnozí poctiví nejsou vůbec, jen mají peníze (a tedy i charakter, řekla by Lakomá Barka).

Ti zasekávající, říkejme jim kráceně sekeraři (slovo ranaři by mělo příliš pejorativní nádech a nebylo by ani pravdivé), jsou pak vůbec rozliční lumpové, nuzáci, gauneři, ale i třeba fotrové od rodin v rozličných stádiích podpantoflů či stavech potomstva, mizerně placení dělníci, puberťáci, či vědečtí pracovníci nebo umělci na začátku kariéry. Často i zemědělci. A všechny je pojí nepopiratelný fakt, že z hlediska Evropské Unie jsou to alkoholici a neschopné nuly, z hlediska české vlády také, z hlediska tradic jsou to však bohémové, čili velikáni a těm vždy slušela ulice a chlast. Z hlediska abstinujícího lidu jsou to pak feťáci.

“Aj” i jeden významný ekonom přece říkal něco v tom smyslu, že věda a umění souvisí s asketickým životem. Čili řekl také něco v tom smyslu, že na chlast a jiné drogy prostě nebude, děti také nebudou, majetek také ne. Rubejte, rubejte, rubejte. Čekejte.

Zapomněl však již dodat, že věda ekonomická byla z askeze jaksi vyňata. A víte co, já už vlastně ani nevím co řekl a co kdo řekl, protože kdo neřekl, že řekl neřeknu, je ukecanej.

Odhlédněme však od ekonomie, jelikož principy, kterými se budeme zabývat, jsou principy sekerařské a ty ekonomie přímo nesnáší, pokud je nevytváří sama a s vlastními záměry. Takové jsou pak požehnanými.

Klíčem k sekerařskému umění, jeho vzniku, historii a tradici, je takzvaný underground, čili lumpenproletariát, podzemní masa, jež vždy způsobuje revoluce rozličných barev, cílů a následků. Obzvláště si pak všimněte, že hospodský lumpenproletariát, čili “jejich bohémstva,” má i svou inteligenci, bez ohledu na to, do jaké míry je vlastně inteligentní. Jak už jsem řekl. Tato vědecko - umělecká inteligence povloidního charakteru pak posunula umění ve vytváření sekáčů až do naprosto mistrných poloh, když nejprve vyšla ze zkušeností a metod lidu za stálého čtení Jaroslava Haška a podrobného studia chování etnických menšin i většin, menšin však především, vyznají se a jejich letité zkušenosti jsou vysokoškolskými diplomy v sekeraření. Jsou doktory práv.

Jejich opilstva jsou tak připravována na cenový boom předpokládaný od 1.1.2008, kdy již zřejmě začnou některé české rodiny požírat psy, kočky, křečky, akvarijní rybičky, babičky a topit parketami, koupat se v kalužích a kšeftovat se svými těly - což už mnozí dělají dávno.

Vraťme se však k sekeraření, jeho metodám a geniálním projevům některých obzvláště schopných individuí.

Začínající intoš se zásadně učí od mistra z lidu. To je prvé pravidlo a chcete-li ve studiu postupovat rychle, je nutné objevit geniálního sekeraře mezi primitivy. To je druhé pravidlo. Zdůrazňuji – bez ohledu na barvu pleti, vzdělání a vyznání.

Jeden takový například vymyslel kouzelnou metodu dám - dostanu. Ve svém oblíbeném restauračním zařízení měl zaseknuto už několik tisíc, za čež byl inzultován (pro začátečníky: nebojte se toho, být inzultován neznamená být umřen). Přišel druhý den se stokorunou, obrátil se na majitelku a říká: Promiň prosím, mám jen kilo. Ona se rozčílila a téměř ho inzultovala podruhé za dva dny, však rozmyslela si to a milujíce obrázky, své kilo si vzala a odspěchala. Vzápětí se “mistr” otočil k servírce a říká: Dej mi prosím dvoje cíga, na lístek. Scéna byla tak geniálně zahraná, že odešel s dvěma krabičkami cigaret v hodnotě 100,-Kč, které si vlastně koupil a ta si ani neuvědomila, že neplatil. Čili povýšil servírku i majitelku restaurace na telata, restaurační zařízení na trafiku a trafiku na hospodu, jelikož tam si šel následně koupit pár lahváčů, na sekáč, přičemž neopomněl připomenout, že byl právě platit sekáč (celý?) v místní hospodě a teda zaseknout musí a je fakt strašlivej hic, ale příští tejden má melouch. Slovu melouch navíc rozumí všichni a je to vždy dost peněz, nezdaněných. Přičemž nic jiného než trafika, hospoda a koloniál (kde také dlužil a kam už nesměl) už v obci nebylo a občané nedůvěřiví.

Pohybujíce se žebravý intoš v patách individuu schopnému přežít i jadernou válku, začne postupně nabývat i nezvykle vyspělých návyků psychologických, sociologických, právních a vůbec - postupně se dostává až na úroveň učitele, až jej předčí a v tu chvíli se sám stává mistrem. Není nad nadhled nad sociálními rolemi a herectví mezi nimi. Teprve taková bytost se stává svobodnou i bez peněz (pardon – pane režisére) a dělá si ze všeho „prču,“ byť má třeba i strach.

Zmíněný učitel, kterého si studovaný rádobyintelektuál vybral, byl géniem v mnoha směrech. Například chtěl ohromit své okolí tím, že už je výš než oni a vychloubal se desetigramovým dýlerákem hrubé mouky, který vydával za denní distribuční dávku perníku svým klientům, mistrně předvedl výrobu psaníčka a přesunutí přísunu zoufalcovu do téhož, čímž chtěl vytvořit dojem, že už je ve vatě, ale opravdu bude, až zaplatí vrchnímu mafiánovi dluh za nakoupený materiál (nikdy žádný perník neprodával a neprodal a křečové žíly měl genetického původu.) Největším fórem pak je, že ve vsi perník skoro nikdo ani nebral.

Geniálně tak mistr využil groteskní, však pravdivou scénu s pravdivým obsahem do místních končin přišedšího bordelpapá, čili úspěšného podnikatele, který na otázku, co že to má v batůžku, ten uchopil, otevřel a na stůl vysypal množství drog určených k osobní spotřebě, které by vesnici vystačilo na novou kapličku a ještě by zbylo na svatbu starostovy dcery. Ve městě by za to udělali kašnu, bez odkoupení pozemku a bez vody.

Mezi další vrcholné kousky mistra patří setrvávání na pracáku, přičemž v tu dobu vždy chodí od rána do večera v zakydaných montérkách, přitom čte knihy, kterým nerozumí a pytlačí. Vždy se musím smát, když vidím pořady o rybářích, jejich metodách, technikách a nástrojích. Ho, hó. Jsou bytosti, které projdou kolem rybáře - když nahazuje a zeptají se: „Vy jste z Prahy, že jo?“ Ten překvapen opětuje: „Jak jste to poznal?“ A bytost zase: „Ale tak, intuice.“ Naprosto drze se pak bez rybářského lístku postaví kousek od „rybáře,“ během hodiny vyloví 3 kapry a jednu menší štiku, mrkne na prut zoufalcův a jeho transparentně vyňatou legitimaci“ a hrdě odkráčí domů, ryby již vykuchané a ukryté v lůně batohu. Ota Pavel by je prostě miloval.

Setrvávání na marodce a úmyslné zlomení si ruky pak už jaksi vyčpělo, moc to bolí, však používá se stále. Koneckonců – známý umělec to zpropagoval – pak aby to mistři nedělali.

Neméně zábavnými kousky jsou výlety mistrů do končin české gramatiky. Na větu: „Ne, ne, ne! Volové! Otepy je podle vzoru Slámy!,“ se nedá říct vůbec nic. A že teď ta čárka za vykřičníkem také není zrovna ideální. Fantazii se však meze nekladou.

Postupně získávaným mistrovstvím pak začíná podzemní rádobyintelektuál převádět teorii a praxi do jiných rovin, až začínají vznikat performace, které by mohly zničit národní hospodářství, pokud by se rozšířily ve velkém. Všimněte si – slovo národ i slovo hospodářství jsou vlastně blbostí, pokud by takový „performer“ získal popularitu, neřku-li – probůh – funkci, neřku-li politickou.

Místní underground to sice má těžké a sekeraři ještě víc, však Švejci jsou tu všude, i v řadách justice a policie, dokonce i mezi politiky, bez ohledu na jejich minulost a proto si čím dál tím víc myslím, že ulice je základ, podstata, výuka netrvale trvalého charakteru. Že ulice je naopak neustále rabovaná elitami i rádoby elitami a vysávaná z postupů, nápadů, myšlenek a návodů. Skoro se mi často i zdá, že tu Evropu vlastně chceme napálit, my všichni, jako národ, protože z ní chceme fyzicky včas odejít, i ze světa, než nastane její či jeho konec. A nebo je vše naopak a přišli jsme svorně na to, jak vlastně vůbec přežít za jakýchkoli okolností. Vždyť – co už se tu přes nás převalilo a válí.

Vrcholem mistrovských umění je pak pochopení principu, který říká, že nezáleží na tom, jaký je celkový součet seker, čili na čísle, ale na na jejich selekci. Vlastně jde o kruh, a když chce mistr okolí zbláznit úplně, pak o KOULI – tu skoro nikdo nepochopí, ani nevidí, všichni pořád vidí jenom ten kruh a prostor v něm si nepředstaví. Roztočte cvrnknutím na hranu postavenou minci a uvidíte. Mince je ve skutečnosti jen blud. A zlato zřejmě také, z hlediska vesmíru prý jde o odpadový kov a – prosím – už se vykašlete na astrologii – ta lže o zlatě také. Natož na astronomii – tu s naším současným myšlením nepochopíme už vůbec.

Čím více se však žebravý intoš zamotává do metod uličních, tím více nachází podobnosti a souvislosti s metodami požehnanými – i právě ekonomií – a zjišťuje, že pravda je skutečně jen někde na půl cesty, byť by měla být jen jedna, a že punkery a Švejky jsou tu vlastně mnozí a ve všech představitelných i nepředstavitelných pozicích a žebříčcích individuálně pomyslné hierarchie.

V tu chvíli se intelektuálně laděný učeň mistra ulice stává docentem a začne svého mistra školit, neboť jemu v tu chvíli něco naopak chybí. Vystřídal totiž příliš málo dopravních prostředků. O vlacích a zvláště těch, co ujedou, pak nemluvě.

Vrcholným poznáním a vlastně oborovým osvícením toulavého intoše, „jeho bohémskosti,“ je pak prohlédnutí faktu, že jeho mistr – z - street je vlastně homeopatem, čímž je dnes vlastně už kdekdo. V tu chvíli začne potulného intoše v zádech mrazit a zjistí, že by mohl být i velrybou, hadem a nebo třeba i obludou, však proč ne raději květinou, kamenem, dubem. Tím víc, když zjistí, že manažery hypermarketů jsou třeba i zedníci, hlavně když je to dobrej herec. Obzvláštní úspěch ve světě pak mívají automechanici, což říkám bez jakékoli zášti, klobouk dolů, auto – jako stroj – asi funguje stejně jako lidský svět. A basta.

A jelikož článek už končí a pointa se ne a ne objevit, je nutné opustit plkání sekerařské jakousi generalizací. Koneckonců – i v politice to dělají.

Jak tedy vlastně udělat sekáč? JAKKOLI. Hlavně aby byl a JAKÝKOLI, jinak to není s dobou. A jestli někdo škudlí do peřin a bere si od huby, bodejť. Nakonec o to stejně přijde a ani si neužije světa. Lakomá Barka o tom ví jistě své. I její boule. I bez boule. Pardon - koule. :-)