Po beznadějné snaze u všemožných odpovědných úřadů se obracím na nejširší veřejnost, aby podpořila vydání zákona na ochranu much. Jakkoli se může požadavek na ochranu much jevit jako špatný vtip nebo potřeštěná recese, jedná se o velice závažný problém, který ohrožuje ve svých důsledcích existenci lidstva a především demokracii.

Odborné se věnuji zkoumání, ochočování a ochraně much již mnoho let, neboť to spadá do oboru mého občanského zaměstnání. Mé vědecké výzkumy dospěly do stádia, kdy je potřeba s výsledky mých výzkumů seznámit odbornou a laickou veřejnost, a kdy je především nutné jednat, než bude pozdě.

Jak víme, moucha domácí je jeden z volně domestikovaných druhů hmyzu, který provází existenci lidstva od nejstarších dob. Není to pro nás jistě příliš příjemný symbiotický vztah, ale moucha zastává velmi důležitou roli drobného dezintegrátora odpadů v rozkladných procesech našich domácností. Naší činností však došlo k narušení dosavadní citlivé biologické rovnováhy. Hrozí nebezpečí, že se tento náš drobný souputník vymkne z přirozené evoluční kontroly, což může mít za následek nepříznivý vliv na zdraví a život občanů.

Například entomologové zjistili, že moucha domácí se čím dále tím více věnuje agresivnímu obtěžování člověka, než konzumaci jeho zásob a odpadů. Vnímá snad moucha narůstající dezintegrační procesy v organizmu člověka? Tyto rozkladné procesy probíhají u každého živočišného druhu a jsou po čas jeho života potlačovány imunitními procesy organizmu. Pokud dochází ke stárnutí a umírání organizmu nabývají rozkladné procesy navrch. Zároveň s vymizením imunitních procesů a porušením vztahů symbiotického soužití s ostatními organizmy dochází ke zvýšeném výskytu nemocí a parazitů, kteří urychlují zánik a rozklad umírajícího organizmu. Vlivem civilizace, chemizace, nedostatku pohybu, přejídání a především industrializace našeho života je poměr dezintegračních a imunitních procesů u nás lidí povážlivě negativně narušen.

Hrozba ze strany mouchy domácí spočívá v tom, že se vyskytuje v nejbližším okolí dnešního oslabeného člověka jako hlavní přenašeč mikroorganizmů, které jsou za určitých podmínek pro člověka zhoubné. Narůstající agresivita, záludnost a rezistence mouchy vůči obvyklým metodám hubení jsou tedy velikým nebezpečím, na které bych chtěl upozornit. Jistě jste si všimnuli, že mouchy jsou čím dále, tím více útočnější. Vlivem chemické ochrany a používání insekticidů v domácím hospodářství se totiž selektují na stále více rezistentnější a dotěrnější druh hmyzu.

K pokroku ve studiu života much mne paradoxně přivedlo studium života lidí. Také pro mne byly mouchy jedním z nejobtížnějších parazitů, kteří otravovali můj život. Zvýšený výskyt much na mém bývalém pracovišti mne donutil, abych obrátil svůj vědecký zájem jejich směrem. Při uvažování nad tím, jak se s nimi vypořádat, jsem dospěl k názoru, že vůči tomuto problému musím zaujmout nezaujaté stanovisko, jinak by moje vědecké výzkumy nebyly objektivní. Položil jsem si tedy otázku, kdo je vlastně větší parazit a hostitel, zda moucha nebo člověk. Oproti mému lidsky zaujatému původnímu přesvědčení, jsem musel posléze pod tíhou vědeckých důkazů přiznat, že hlavním parazitem je člověk a nikoliv moucha.

Parazit je zejména špatný, když se příliš přemnoží. V přirozeném prostředí tím podnítí aktivitu a namnožení svého predátora, který početní stavy jeho populace omezí. Avšak umělé hubení jednoho predátora způsobuje výskyt jiného, který je daleko nebezpečnější. Jakkoliv to bylo pro mne nepříjemné, mé další výzkumy se z důvodu objektivní vědeckosti tedy neubíraly pouze směrem k hubení much, ale rovněž k jejich ochraně. Výzkum hubení lidí jsem jaksi, ani nevím proč, pominul. Jiní to dělají lépe.

Nejprve jsem se snažil mouchy ochočovat. Celkem se mi to dařilo, ačkoliv to byla práce velmi namáhavá a beznadějná.

Na mém bývalém pracovišti choval pod oknem jeden z nájemníků králíky. Jak známo je to prostředí pro mouchy na velmi příznivé. I to mělo vliv na orientaci mého vědeckého zájmu. Ke zdroji much jsem se nemohl dostat a tak jsem musel řešit neustálý hustý nálet hmyzích dospělců do mé kanceláře a laboratoře. Mechanické zábrany (záclony, síta) a mechanické ničení (plácačka na mouchy) se ukázaly jako neúčinné. Rovněž lidová mucholapka nebyla k ničemu. Mouchy si jí po fatálních zkušenostech několika jedinců brzy přestaly všímat a vůbec se na ní nechtěly lepit. Vystřídal jsem různé spreje, ale ty brzy přestaly na hmyz působit. Zato nepřestaly působit na mne. Dostal jsem alergii a chronický kožní ekzém.

V naprosté beznaději jsem si uvědomil, že mouchy se chovají podobným způsobem jako lidé. To mne přivedlo k myšlence, že bych měl problém řešit modelově tak, jako bych jej řešil u lidí. Výsledek se dostavil okamžitě. Protože jsem byl přeřazen na jiné pracoviště, moje další výzkumy skončily. V místě mého současného pracoviště totiž nikde není žádná králíkárna a zdroj much je omezený. Musel jsem se tedy vzdát myšlenky na množení domácích much přátelských. A tímto tento vědecký problém zdarma postupuji jiným vědeckým pracovištím.

Existuje přirozená koncentrace much na metr krychlový (0,001-0,002 jedinců). Pokud z něj všechny jedince vyženeme, tento prostor se záhy zaplní jinými. Funguje to podobně jako u lidí nebo jako osmotický tlak. Je proto pochopitelně výhodnější mít v místnosti mouchy ochočené, přátelské a zdravotně nezávadné, než mouchy nepřátelské a agresivní, které jsou přenašeči různých nebezpečných chorob.

Dílčí řešení, ke kterému jsem tenkrát dospěl, jak jistě uznáte, bylo geniální. Pokud totiž obtížnou mouchu zabijete, přilétávají další. Podobně jako lidé, jestliže se moucha vrací ze svého zaměstnání (nákupu, lupu atd.) ostatní ji bedlivě sledují. Pokud je otrávená, zklamaná a hladová, ostatní mouchy neletí na místo, odkud se vrátila. Jestliže se vrací normálně sytá a spokojená, ostatní mouchy letí také na místo kořisti. Jestliže se moucha nevrátí vůbec, pokud ji třeba zabijete, ostatní mouchy závistivě letí na místo, kam odletěla. Předpokládají podle své povahy, že je také sobecká a že se nechce o kořist dělit. Jak tento problém vyřešit?

Vzal jsem sklenici, zavřel do ní nachytané mouchy a tuto jsem dal na otevřené okno. Udělal jsem vlastně pro mouchy vězení. Podobně jako lidé se i mouchy vyhýbají kriminálu a touží po svobodě. Sklenici jsem přikryl sítkem, který fungoval podobně jako katr. Volně létající mouchy to odrazovalo. Když jsem propustil kriminálníky, začaly se všechny vyhýbat mému vědeckému pracovišti.

Převedením na jiné pracoviště, na vyšší funkci, jsem však musel dosavadní výzkumy přerušit. Přestal jsem pobývat s prostým pracujícím lidem a byl jsem nucen si všímat jiného prostředí. Mezitím prý došlo k nějaké revoluci. Much jsem se však úplně nezbavil. Jejich určitý počet mne stále pronásledoval, podobně jako agenti STB. Jejich koncentrace na metr krychlový je podobná jako u much. Na režimu nezáleží.

Nový režim ještě více rozvinul nešvary starého. Také on je založen na negativním výběru, takže slušné a hodné občany jako hmyz obtěžuje využívá, vykořisťuje a diskriminuje. Díky tomu se ovšem přimnožují agresivní lumpové. A mne tedy napadlo tento poznatek analogicky využít a aplikovat u much domácích.

Na bývalém pracovišti se mi nepodařilo vychovat generaci much, která by si zvykla na kriminální podmínky svého života, tak jako lidé, kteří je dokonce vítají a vyžadují. Je docela možné, že u much to vůbec nejde.

Abych to zkrátil, my lidé jsme degenerovaní a proto jsou naše schopnosti velmi omezené. Chytáme, stříkáme a zabíjíme jen mouchy hloupé, pomalé a rovněž degenerované. Selektujeme tím tedy nebezpečné, plodné, agresivní, odolné, obratné a chytré mouchy, které se množí a na které naše schopnosti nestačí. Proto je dnes hodně obtížných much a hajzlů, kterých se nemůžeme za žádnou cenu zbavit.

Z těchto důvodů jsem se začal zasazovat o ochranu much. Nejsme schopni zabíjet mouchy lépe disponovanější, než jsme my sami a tím selektovat mouchy neschopné, se kterými bychom si snadno poradili, podobně jako s hloupými občany. Vyzývám tedy proto nejširší veřejnost, aby se ve svém vlastním zájmu zasazovala o vydání zákona na ochranu much. Lidé jsou degenerovaní a zabíjejí pouze degenerované mouchy. Selektují tím nejvíce agresivní, plodné a rezistentní jedince mouchy domácí. Pokud se mouchy nebudou zabíjet, jejich populace se sice trochu zvýši, ale agresivita mouchy se ve větším počtu jedinců rozpustí a moucha domácí nebude pro člověka tak nebezpečná.

(Jo, abych nezapomněl. Pochopil jsem, proč buddhisté nazabíjejí ani hmyz. Není v tom ani za mák milosrdenství, ale jen rozumná kalkulace.)