… Teprve otupělý dotykem reality, když přejde první šok, se pak roztřeseš a složíš Zemi k nohám upřímný pohled osobní kapitulace, plný otázek. Traumatický stav po havárii, spršku otevřených ran …

Jako bys najednou slyšel, že za tebou stále rachtá ještě ten malý kluk plechovou koloběžkou. Šlapeš do pedálů. Přetékáš, usoptěný jak vlak, přes hřbety kopců. Před tebou se otevírá prostor s barvami májového večera. Krajina voní pylem a na hřbetě řve snad 100 let starej Oidipák nedovyvinutý generace. A zase další zákruta a posledních pár metrů stoupání, než spatříš údolí. Tak čisté a krásné, nevinné, jako bys ještě v těle své matky potichu očichával to ráno, kdy prvně začneš opouštět. S hlavou v lisu zrození, přitom už v proudech řek.

„Paní, chcete si placentu zakopat pod jabloň?“ „Ne, ne, to je nějaký nový zvyk?“ „Prý se to dělalo dřív a mladí se začínají vracet k tradici.“ „Ne, ne, nechceme. Je to mrtvý kus mého těla, jako bych kousek sebe i jeho tak pohřbila. Placenta patří ohni.“

Je to tvůj domov, kde ozvěnou z dálky se s životem ozývá i smrt. Má sladký ženský hlas a vábí. (Klekání ze staré kapličky na rozcestí dob.) A ty se otáčíš, omámen matkou, omámen já, matkou zemí, usmrcen v bezbřehém patosu a náhle kousek jantaru, když polit sluneční sprchou, zablyštíš.

Jako bys znova slyšel, že za tebou stále rachtá ještě ten malý kluk plechovou koloběžkou. Obraz se opakuje. De-ja-vu.

Když někde poblíž se po kotníky v trávě, skrápěné večerní rosou brodí mladá žena. Ach jaký krásný kýč - nezbytný k přežití. Je nahá a co chvíli se ztrácí v paprscích a trávě. Má velmi oblé bříško. Plodnou tvář. Brzy porodí nevinné dítě. A s pohledem jeho čistých očí se na celičkou zem snese veškerá moudrost tohoto světa. Nejprve ale nocí přilétne jak bludný denní pták jeho duše.

V patách jí anděl strážný, alespoň tak to bylo na obrazu z dětství, nad babiččinou postelí, když nocí kodrcaly tanky, s hřmotným tleskotem pásů o asfalt, jako když chlapi v lokále se na stole přetahujou, až si jeden vykloubí zápěstí. Krajinou z vytrhaných děr. Z knihy pohádek se klíží oči. Brýle odýchané spánkem. Ta dnešní byla obzvlášť morbidní, až zdály se zlé sny, když studna plnila se krví.

Než ten anděl začne zapomínat. Pomalu. Jako mnozí začali a zapomněli a vlastně i skoro všichni. (Opatrné – že? Nedovyslovit se je totiž hranicí soukromého hájemství.) Než se stane přizpůsobivým a tvárným. Poslušným a civilizovaným. Vzdělaným a úspěšným. Majetným a vychovatelským. Než se stane rodičem a začne uzavírat kruhy. Než se prvně pohádá a prvně opije. A všechno, co mu dal věčný vesmír, bude znova a znova bolestně objevovat v čerstvě navržených zákonech lidské astronomie.

Zdá se ti, že tvůj bicykl je dokonalým přístrojem na měření času? Jednotka jeden KOLO-BĚH, Kb. Jedno šlápnutí. Kousek dat na disku dění, pomyslný kruh. Jeden snímek relativně setrvalého stavu. Jeden pohled do přístavu. Ach ty intelektuální žvásty! Však smrt se pořád z té dálky ozývá, stejně jak život a stejně jako myšlenka, byť blbá, ale součástí soutoku. Však stále se ozývá a dýchá do každého šlápnutí a na obloze uzavírá se jak hranice přímek. Kruhů už bylo dost - i marností. Však dělit se proto na úsečky, kterým uvěříme?

Určitě nemáš strach a mezi míhajícími se stromy spatříš - v panoptiku představ - svůj podivný let „nějak“ nabitým vesmírem. Je to vlastně film. Svíráš v prstech nástroj s indigovou tuší a věříš, že všechno, co se stane, bude až zítra a všechno bude řídit něco víc než generál či Bůh. Že místo výkřiku vyroste květina, ne ego nebo dluh.

Když náhle máš na rukou něčí krev a s hrůzou civíš na ty svoje ruce, protože ta cizí krev je úplně stejné barvy jako ta tvá. Teprve otupělý dotykem reality, když přejde první šok, se pak roztřeseš a složíš Zemi k nohám upřímný pohled osobní kapitulace, plný otázek. Traumatický stav po havárii, spršku otevřených ran.

Možná jsi dospělý muž. Byl jsi v Neapoli a žiješ. Přečkals´ i žár Pompejí. Napsal jsi báseň a jí se líbila. Zahrnul závěs a miloval se s ženou. Byla tajemná a neznámá. Myslíš ale, že ať už budeš čímkoli, určitě život rozkrojíš jak někdo, kdo míň vezme, než dá? Určitě jsi míň - než řeka.

Světlo

Nabíráš tmu.
Rukama. Do očí.
Ústa máš plná tmy.

Musíš se učit tmě.
Má lidské kořeny.

Musíš už dojít k tmě.
Jinak tě zabije.

Musíš jí v náručí
spolykat hostie.
Ožralé tamtamy
kouřící tmy.

Té bleďoučké dívky
v chladu čekající
na nádraží ucpaném
sny.