Zajímavý názor zaslala Maruška Voňáková z Bodromyšle u Nelic, ulice Boženy Němcové, č. 13, husopaska a multimilionářka. Cituji: Jsem sice obyčejná vesnická ženská, byť multimilionářka, ale názory na věci si jako svobodná bytost dovolím mít. Ono je to stejně úplně jedno, pravdu asi nezná nikdo. Nebo někdo ano? Pokud ale napíšu větu: „Propagace tohoto ošklivého je v tamtom médiu pravidlem,“ z čeho pak vycházím? Z toho, že něco se nesmí A BASTA a nebo z toho, že médium vnímám pouze jako reklamní nosič? Ad a) i b) je správně.

Ve skutečnosti samozřejmě jde o strategii, když a i b je správně. Ten kdo kritizuje a napadá na základě těchto dvou předpokladů, sám vládne nějakým médiem jakožto reklamním nástrojem – rozuměj – hlásnou troubou své jediné pravdy. A pak udělají některé další strany mince (mince je vlastně koulí, stačí ji na pevné desce roztočit) to samé.

Na zemědělce mě učili marketing a tak se mi to jaksi všechno sepsulo dohromady. Ty husy jsou nakonec lepší školou než celá vysoká. Teď mi je ale bohužel chce někdo vybít a tak jsem naštvaná a nadávám na politiku. Přitom mi ještě ani jedna husa nekejchla. Převrátil se mi před barákem kamion s Tamiflu a tak jim to přidávám do žrádla. Když je to dobrý pro lidi …

Potíž je v jedné věci. Společnost si neumí nastavit zrcadlo tak jaksi pravdivěji. V kdejaké „knajpě“ (ve všech možných významech toho slova) je možné zaslechnout věci, že až třeští hlava. Veřejně ale ne. Pst - říkají jedni. Drž hubu! - říkají druzí. Mnozí a vlastně většina pak neříkají nic. A občas někdo řekne něco, to se však v nic ztratí. Lidé pořád mají jakýsi neurotický strach, že něco řeknou či udělají špatně a ztrapní se, nebo dokonce přijde trest. A tak se raději nazpaměť učí litanie.

Ozářeni leskem světel, očarováni rozměry televizních kamer, náklady tiskovin a zvuky linoucími se z reproduktorů, se ti, co tam pak hlavy vstrčí, hned stanou tím, co se žádá. To očarování je veliké. Mně se ale líbí pestrost názorů. Totiž právě ta média, která do svého nápoje ředí všemožné ingredience všemožných chutí i pachutí, nejsou pro-něčí, nejsou pro-něco, jsou prostě vícestranná a tedy i s vyloženými ošklivostmi si vícestranně poradí. A naštěstí je jich pořád ještě dost.

On je tu ve všem totiž už pěknej bordel, řekl včera jeden dláždič z Míráku.

Pokud se chci něco dozvědět, nepůjdu samozřejmě hledat po cestách středního proudu tvrdícího, že médium je pouze prostředek pro sdělování reklamy, včetně té politické. Čili – někam se zařaď a pak si vyber své médium, nebo i zároveň … TAK TO TEDA NE! Takto rozumně myslící bytost nemyslí. I když – nejlepší asi je nemyslet vůbec. Tím víc, pokud jiní myslí jinak.

Půjdu se totiž projít po kopcích všemožných, doprava, doleva, nahoru, dolů, za desatera hor a řek, abych nakonec zjistila, že je lecos jen vymyšlené a leckde pravdy jen část a jinde také, včetně základních podstatných jmen. A to, co se stalo či nestalo, je předmětem dravců k dosažení zisku. Upozorňuji – dravců ze všech stran. Dravci jsou totiž stejně jako oběti bílí, černí, žlutí, hnědí, červení, oranžoví, zelení a bůhvíjací ještě. Ideální dravec je vlastně chameleón. 

A proto navrhuji – protože už je to stejně jedno, když svět stejně buď skončí, nebo neskončí (panna, lev) - vytvořit nový zbytečný pojem – pojem “antitschechismus.“ Ona je to sice úplná blbost, navíc původní české etnikum už vlastně pomalu ani neexistuje, nebýt banátů (asi jen polovina z nás prý ještě vůbec má nějaké slovanské geny), ale proč ne.

Vždyť jsem dnes v jednom seriózním médiu dokonce četla, že už vědci vymysleli i pojem „antimanželství.“ Nechce s tebou tvá žena odejít do tvé (své) rodné země? Rozveď se s ní, máš na to v takovém případě právo (teda – to mi udělat můj mladej, tak mu nasadím parohy s půlkou vesnice a leteckou poštou mu pošlu videokazetu). Vím, jsem primitivkou, ale husy mě to naučily. Říkaly, že příroda je vlastně taková.

Ale vždyť jo, jde přece o obecně známé pravidlo genu a antigenu. Nebo jsem taková egoistka a sprosťačka, že jsem to celé jen zmanipulovala? Sakryš – a co je to vlastně ten antigen?

No nevím, ale vím, že vždy se jednou za čas stane, že byť je člověk myšlením vlastně úplně jinde, napíše takovouhle středoproudou slátaninu, jako já napsala teď tady. Ne, ne – někdy by člověk neměl psát vůbec a vlastně i myslet. Však pak ale nejen já, a že jsem jen hloupá husopaska.

e.c.