Vyjdu-li z antienvironmentalistického (to krásné slovo) názoru, že trh vše vyřeší a poradí si i s přírodou, cítím z toho jakési povýšení trhu nad přírodu. Opačně by totiž musela příroda vyřešit trh. Dokážu. Cílem všeho živého je množit se a přežít. Konkurovat ostatním živočišným druhům a ustát výkyvy v životním prostředí. Tady prostě vládne příroda. Základní principy marketingu jsou stejné. To ano, proti tomu „ani popel …“ Jenže co to postavit do roviny vývoje naší populace. Trh by přece měl stejně jako příroda především mít zájem na množení lidí. Zjevně však nemá a postoj velké části populace a mnohdy i neschopnost množení se, to dokazují. Pojďme si na člověka posvítit jako na zvířátko. Zapomeňme na všechno to, co jsme se naučili. Nemáme jazyk, nemáme informace, než co dá příroda (trh) a hledáme samičky či samečky, abychom tu po sobě zanechali genetickou informaci. Pud. A vyjděme z předpokladu, že jako živočišný druh jsme v těchto prapůvodních kořenech polygamními. Kdejaký sameček se bude před samičkou, která naznačí, že by mohla mít zájem, natřásat a předvádět a vůbec bude dělat rozličné vylomeniny. Samičky taktéž. Bude to hemžení tohoto živočišného druhu s cílem konkurovat ostatním, lidé se tedy budou množit. Stále. Dovedete si vůbec představit, že byste až do svého klimaktéria, či biologické smrti plodili potomstvo a starali se o něj? To asi dost těžko, že? Pak jsme ale jediný živočišný druh, který to nedělá. Teda – díky bohu. Jinak by totiž asi už dávno byl konec. Sameček bude lítat z větve na větev a tím sílit (chodit do posilovny nebo na tenis …), opatřovat se různobarevným malováním a cetkami vytvořenými z dostupných přírodnin (styly) a bude soutěžit s jinými samečky, aby ti nezasunuli dřív. Genetika je prostě genetika. Díky tomu množení to vlastně bude všechno strašlivě vřít a budeme tedy velice variabilní a budeme se rychle měnit – dospívat. Jedinci i druh. No jo, ale k čemu. Teď se mi tam prostě dostal mozek. Příroda přece přizpůsobuje živočišné druhy k tomu, aby v životním prostředí přežily, učí je přizpůsobivosti, dává jim různé výhody a nevýhody, staví je do různých špršlí řetězce. Hraje si. Je to obrovskej kotel plnej experimentů, kde to opravdu vře. Pokud se ale chce trh chopit přírody, musí se chopit právě „tohoto.“ Nějak mi není jasné, jak to chce udělat a kdo je tu vlastně nad kým, jestli enviro nad antienviro, či naopak. Příroda a trh spolu prostě soupeří, nic jiného mně nenapadá, ale asi jsem hloupý. Připadá mi to dokonce býti válkou. Vždyť my se prostě nemnožíme. Na některých kontinentech a v některých jiných končinách ano, my ale ne. Teda - až na určitou část populace, to ale nestačí. Co to asi znamená. Jak z pozice přírody, tak z pozice trhu? O kdejakým zvířeti byste v tu chvíli řekli: „Vymírá.“ A to je slušný výraz. Taky ještě znám jadrné české slovo “vychcípává.” Pokud by pak trh nebo příroda chtěli, abychom prosperovali, požehnali by nás pudovou touhou po rozmnožování a dali nám do vínku schopnosti na trhu – v přírodě - vše ustát a uživit. A těch pacholat. Pokud je ještě navíc trh s přírodou v „handrkovačce,“ mohlo by to dokonce i znamenat, že oba protivníci nás jaksi stále vrhají do bitev svého sporu. Oba nás jaksi nechtějí.:-) Když právě. Vraťme se na začátek. Nebyl mozek a tudíž nebyl trh, však byla příroda. Řečeno sice selsky, ale vždyť … každej sedlák ví, kdy zasadit brambory. Díky, díky, že jsou. Jenomže to si pak člověk sedne pod Lípu a kouká a kolem nikde nikdo, všichni jsou na tržišti. Ta válka je, myslím uvnitř, v každém zvlášť. A příroda si prostě vybere. Trh netrh.
A jak na tom jsme my – Češi? Ať si každý odpoví sám.

(Tuto testosteronální fikci ne/lze brát vážně.)

Klid a mír této krajině a hlavně samičky a samce, čím dál méně zbytečných slov a povinnou maturitu z biologie.
 

Johan Wolfgang Goethe - Faust

Já světem jen se hnal a hnal,
chyt za vlasy, co rozkoší se zdálo,
odvrh, co nepostačovalo,
a nesháněl, co uklouzlo.
Já pouze dychtil, naplno vždy žil
a znova prahl a tak probouřil
svůj všechen život; zprvu mocně, divě,
však teď to moudře jde, teď rozvážlivě.
Pozemský okruh sdostatek mi znám;
k zásvětí zatarasen výhled nám.
Bloud, kdo tam zírá mžouravými zraky,
o lidech blouzně kdesi nad oblaky!
Zde pevně stůj, zde znej se rozhlížet;
zdatnému není němý tento svět.
Nač by mu bylo ve věčnu se topit!
Co poznává, to rukou může chopit. —
— Zde uvnitř bude krajina jak ráj.
Nechť příboj burácí až na sám kraj:
jak chtěl by, mlsný, násilně se přelít,
sbratřené přijdou obce, otvor scelit.
Ba, tímto smyslem proniknut chci býti,
poslední závěr moudrosti je ten:
jen pak jsi hoden svobody a žití,
když rveš se o ně den co den.
A tudíž, nebezpečím obepjat,
hoch, muž a kmet zde budou bojovat.
To hemžení bych zřít chtěl rád,
na volné hroudě s volným lidem stát.
Okamžik směl bych osloviti:
jsi tolik krásný, prodli jen!
Nemůže ohlas mého živobytí
být věky věků přehlušen.-
Té strmé slasti předtuchu teď mám
a nejvyšší svou chvíli prožívám.

(Faust v závěrečných scénách tragédie.)