EGO JE ZÁROVEŇ MOTOREM ZLA A PALIVEM MOCI NAD DRUHÝMI LIDMI. Je to oheň, který spaluje svět, kořalka – která se má užívat jen v mírných dávkách - aby neublížila. Které si musíme vážit a nesmíme ji zneužít. I ono má smysl a své místo na Zemi. Bylo nám do vínku dáno na pomoc. Je to zbraň, klíč k přežití. Nikoli nástroj rozkladu, jak jsme z něj učinili.

(Celý text byl napsán v létě 2000, upraven dnes)

Zabránit skutečně smysluplným řešením může nevědomí jiné možnosti, lenost, nebo někdo prostě za každou cenu nechce. Poznání takové možnosti (smysluplného řešení) je proto nebezpečné. Ovšem pouze z hlediska toho, komu vyhovuje naše nevědomí a kdo nic řešit nechce. Ve svém vlastním zájmu - OVŠEM. A může to být žena, přítel, nebo třeba společenský systém (za kterým opět někdo stojí a v němž jiní jsou pouhými herci - loutkami). Dobrým modelem je pro tento případ i vztah mnoha pubescentů s jejich rodiči.

Podstatou fungování celé společnosti jsou potom takzvané zákony a pravidla na hraně. Jde o ty normy, které jsou samy o sobě snadno porušitelnými a dokonce lákají ke svému porušení. Nejde už tolik o samotný akt trestu. Ten je vždy nějaký a čím „hodnější kluk / holka / hermafrodit,“ tím větší shovívavost.

Je pravděpodobné a vlastně již zřejmé, že některé normy jsou doslova vytvářeny se strategickým záměrem býti porušovány. Tvé porušení jakéhokoli pravidla je totiž pro ty, kteří nechtějí na rozdíl od tebe nic řešit, velmi výhodné. Něco na tebe mají. Kdykoli to mohou použít.

Jsi otrokem v tu chvíli, kdy se natolik necháš vyvést z rovnováhy, že porušíš pravidlo. Jsi paranoikem. Jsi něčím otrokem, jelikož ztrácíš schopnost a možnost se prosadit a svoje myšlenky sdělovat dál, aniž by se s nimi mohlo stát cokoli jiného, než zneuctění. V tu chvíli se lidská bytost buď stává opravdu paranoidní, nebo je za paranoidní označena. Obojí vyjde úplně nastejno. Některá slova jsou totiž víc zaklínadlem, než čímkoli jiným. Jinak neexistují. Podstatná je vina a trest. Vesmírné zákony. V konečném důsledku trestá nejúčinněji každý sám sebe.

Stejně je to i s láskou mezi lidmi, tou láskou, která se často projevuje jakousi nevolností, neschopností se pohnout z místa a racionálně uvažovat. S tou láskou, která je natolik lehkomyslná, že po velmi dlouhou dobu nevnímá jakékoli nebezpečí. A jediným nebezpečným porušením pravidel je potom pouze POZNÁNÍ JINÉ MOŽNOSTI. JINÉ LÁSKY a dokonce i JINÉ FORMY LÁSKY. Přitom je to nesmysl, láska je jedna loď.

Je-li pak člověk citově nenaplněn, či je-li mu citu někým upíráno, stává se slabým a chybujícím. A ve chvíli, kdy už jen zoufale křičíš a stále se nedočkáváš odpovědi, než drobných ústupků v rámci zachování alespoň nějakého chodu svého duševního a fyzického stroje (ten duševní už často neexistuje, je v útlumu, či mrtvý) a nějakého celku, jehož jsi součástí, jsi už předem prohrál. V tu chvíli se na tebe lepí jedna rafinovaně nastrčená chyba za druhou. Stačí to nakonec jen sečíst. O to žárlivěji však bytost, jež není schopna tvé city naplnit, střeží hranice, za nimiž je poznání jiných možností. Žárlí. A nakonec začneš žárlit i ty.

A přitom je tak jednoduché se ráno probudit a zhluboka, pln síly, dýchat vzduch tak čerstvý, že připomíná dětství. Tu neopakovatelnou chuť dobře vychlazené šťávy ze sklenice zavařených višní. Ale odvážit se k takovému probuzení je velmi těžké, jelikož svazujících norem je příliš. Dokonce i záležitosti hmotných statků stojí v cestě. Nebo vlastně - TY PŘEDEVŠÍM. Není možné začít od začátku, aniž by zde chybělo významné riziko, že propadneme až na úplné dno.

Tak nějak je to se soukromým životem. Nebylo by žádné citové závislosti, kdyby nebylo v jádru bezcitných lidí, kteří se od jiných na první pohled příliš neliší, mají navenek běžné emoce a sny a jsou i milujícími. Ve skutečnosti však takovým lidem jde jen o jediné: Dosáhnout svého. Rozprostřít před své ego dlouhý červený koberec a přejít po něm jak býk v koridě do jiného světa, kde je všechno tak, jak si jen lze při určité mentalitě představit. Ten svět je virtuální. Je to mentalita prosazování vlastních zájmů ve jménu chyb a porušení pravidel a vlastní lásky k něčemu či někomu jinému. Třeba i svému dítěti. A přitom jsi žádná pravidla tak dlouho neporušoval a pak už to prostě jinak nešlo. TO PORUŠOVÁNÍ PRAVIDEL PŘECE FUNGUJE VE JMÉNU ZACHOVÁNÍ ZDRAVÉHO ROZUMU. A TEN BYL OHROŽEN. Zase výmluva. Jsi v tom až po uši, člověče.

Pokud by někdo chtěl zničit lidský svět, je nejrychlejší cestou útok na rodinu, poklidný život v harmonii a tedy království lásky (komunismus – ráj). Ten – kdo by toho chtěl docílit – musí zabít a nebo vyvrhnout na dlažbu jak střeva psovi každého komunistu, stejně jako musel zabít Ježíše. A musí zkorumpovat každou milující bytost. Na oficiální komunisty nenadávejte, ti vůbec nevědí, kým jsou. Oni už dávno nevědí, že ve skutečnosti mají být pokračovateli bible. Jediní komunisté jsou dole na dlažbě a jsou v rozkladu fyzickém i duševním.

Z hlediska lidských společenství je potom existence dvou protikladů: TOUHY PO LÁSCE A CITU A NESCHOPNOSTI JE SDĚLOVAT A SPOLEČNĚ PROŽÍVAT, či vůbec touhy po čemkoli a neschopnosti to získat, velice prospěšná. Lidé jsou frustrováni, stávají se chybujícími a jsou tím pádem snadno korumpovatelnými. Celý lidský svět, včetně partnerského soužití, je totiž postaven na složité síti korupce, byť by měla proběhnout jen v myšlenkách. Neustále hrajeme sociální role, až jsme z toho tak zblbli, že bouřlivě tleskáme hercům a vůbec si neuvědomujeme, že sami už pouze jen hrajeme hru-roli. Nic víc. Šáša na špagátku. Vlastně je to taková roztomilá kolektivní “lžička.”

Přitom pocit vlastní identity a ego jsou natolik rozdílnými pojmy, že by se mohlo zdát, že mohou existovat bez sebe navzájem. A taky že ano. Ego funguje i bez vědomí identity jedince. A svou identitu můžeme pociťovat a plně prožívat, aniž bychom jakýkoli cár svého ega považovali za jakkoli důležitý. Hezky zbytečná slova, že? Dá se snimi dělat cokoli. Je nutné hledat PRAVDU. To světélko, které se tetelí a už už úplně zhasnout …

EGO JE ZÁROVEŇ MOTOREM ZLA A PALIVEM MOCI NAD DRUHÝMI LIDMI. Je to oheň, který spaluje svět, kořalka – která se má užívat jen v mírných dávkách - aby neublížila. Které si musíme vážit a nesmíme ji zneužít. I ono má smysl a své místo na Zemi. Bylo nám do vínku dáno na pomoc. Je to zbraň, klíč k přežití. Nikoli nástroj rozkladu, který jsme z něj učinili.

Poskytneš-li komukoli vědomí síly nad tebou, nemůžeš čekat nic jiného, než úder v tomto tvém slabém místě. Jednou to přijde. A zničí tě to. Jde často o podvědomý proces a téměř nikdo si přitom neuvědomí, že lidské biologické hodiny netikají, aby měřily čas. Ony měří jen ten čas, co nám ještě zbývá. Tikají proti nám a my sami je znovu a znovu natahujeme a přibližujeme okamžik, kdy nás sama pravda, samo poznání pravdy, nenávratně zničí. Lidské biologické hodiny jsou totiž ČASOVANOU BOMBOU, které se nemůžeme ubránit.

V tuto chvíli mě napadá: Mělo by tedy jít alespoň o to, abychom svůj vlastní život prožili důstojně. Ani to však není možné, nepodlehneš-li a neosvojíš-li si obecně platná pravidla, která jsou nejvíc vlastní formě lidského společenství, či jakéhokoli mezilidského vztahu, v nichž právě žiješ. I partnerský vztah je řízen stejným modelem.

Co když ses však dnes přistihl, že máš chuť někoho za to ponížení a zneuctění zmlátit.
Za ty zoufalé výkřiky a prosby a výhrůžky pod záminkou lásky, na které nepřicházela odpověď, pěstí rozrazit lebku a špičkami bot kopat do břicha. Vychcat se do tváře a nazvat to surrealismem. Přistihl ses, že chceš svůj objekt lásky - nenávisti znásilnit a potom znova zbít. Přistihl ses, že míra zdravého rozumu už pro tebe neexistuje. Že tvoje intenzivní touha po lásce v tobě rozbila všechno. A za touto hranicí překročené míry zdravého rozumu už není nic, než skutečná destrukce vlastní identity a neschopnost najít byť jen titěrný úlomek pravdy. Bez ohledu na ego. To si poklidně bubří.

Nic z těch hrozných věcí, po kterých jsi chvilku, snad jen v záblesku času, toužil, jsi nakonec samozřejmě neudělal. Ale musíš se ptát: „Je to až tak samozřejmé?“ Stále věříš, že jich nejsi schopen? Přitom sis však jist, že je jen otázkou času, kdy rozpad dojde tak daleko a dostoupí takové intenzity, že se akt násilí stane součástí tvého vědomí? Nebo o tom nevíš? Uděláš to, nebo ne, člověče?

Měl jsi být milosrdným, milosrdenství však očekáváš odměnou za zlo.

Tvoje vlastní biologická bomba je před výbuchem, člověče. A největším paradoxem je, že ti šlo jen o prožití života plného citů a emocí a žes je chtěl prožívat s někým, nikoli sám. Však právě tato tvá touha je dnes už tak intenzivní a vědomím této nenaplněné touhy jsi už natolik frustrován, že se může stát násilnou, dobývající, bezohlednou, destruující, ale hlavně SEBEZHOUBNOU.

Přistihl ses, že doslova TOUŽÍŠ PO KRVI. PO POMSTĚ! A přitom sis ještě vědom, že podobné šílenství, probouzení agrese, prožívá celé lidstvo a dokonce v určitých více či méně pravidelných cyklech. A TO JE NEJSTRAŠLIVĚJŠÍ POZNÁNÍ, JAKÉHO – MYSLÍM - MOHU BÝT SCHOPEN, JAKÉ UŽ NEMOHU UNÉST.

A dnes mi nezbývá, než jediné. Alespoň své manželství ještě mohu nějak řešit a kdoví, stejným způsobem jednou snad i vztah a postoj k tomuto lidskému světu. A v obou případech půjde opravdu jen o jediný možný akt, který asi nejlépe vystihl Jaroslav Seifert: „JEN PRAVÝ NÁMOŘNÍK ODPLUJE V PRAVÝ ČAS.”

A CO VY? Teda - MY?

(Po napsání tohoto textu nastal sled věcí a dějů, které autora téměř odvedly ze světa a daly mu přezdívku LIPO, což byl čínský básník, který se jednou tak “ožral,” že se zabil. Pak se stal zázrak. Dostal to, co si vymodlil. Však pouze odměnou za cestu. (Věřit, že je něco možné, že se to může stát a zároveň si tím být jistý, to je možná cesta z bludného kruhu, pro naši populaci je na ni však už pozdě. Stroj zla je rozběhnut na plné obrátky, vypouští páru a “chčije” z něj krev bezbranných.)

Pokud jste došli až sem, určitě už víte, že tento text je prachsprostou snůškou virtuálních nesmyslů.