Z dávnověku již vynořují se příšery davu.
Davu rozhodného, s obušky slov a meči pravidel.
Davu věřícího, obzory nedotčenými spaseného,
davu všemírného, davu z lásky i bez lásky,
železných bot a divných orgií, davu copánkového,
když temnotami smrti dere se světlo jak myšlenka
a jiskra pak drobné ohníčky rozsévá mezi chomáči sena.
Léto voní a sahá do sukní. Jsou mokré co čerstvý déšť.
S oblaky táhnou husaři probuzení, sviští blížící se bouře
v korunách a odvěké lidské duše touží po milování.
Svět se zbláznil milióny jiskřiček rozdmýchaných
v pecích všech kultů, filosofií a směrů.
Teprve v časech počátků třetího zákona prý nastal Babylón.
Lidé se střetnou a uprostřed samé vřavy někdo vykřikne
další zbytečné NOVÉ slovo. A znova, pěkně popořádku,
ve smyčce, která utahuje hrdla, příšera davu dáví
sebe sama a naříká, hodujíce, pořád lítá na mísu
a blije a vraždí, vraždí všechno, co je nepřátelské,
nebezpečné, a tedy pro ni cizí.
Co by ji samu mohlo ohrozit.
Tak každá se doba žere od ocasu, zatímco chlastá
kaluže cizí krve, smrdí od hlavy a nadává na cizí krásu.
Tak každé se NOVÉ slovo hájí, se štítem davu na prsou,
v lidském kraji, s helmou souhlasu a břitkým nožem viny,
viny společné, společně páchané, viny všech a tedy naší.
Hoka héééj! Bůvol prý kráčí proti lijáku, větru a bleskům,
jde vstříc nutnému, protože ví, že bouře se přes něj rychle
přežene a nevrátí už, když jí půjde vstříc.
Zatímco vetchá stařena krajiny osnová
pavoučí sítě tiché vzpoury, revolty dlouze podemílané,
té proti člověčenstvu samotnému, panstvu na nebesích vševědnému,
břehu, který náhle rozestoupí se a polkne celou svoji svatou
věčnost. CHRRRAMST!!!
A my teprve na vahách se potkáváme, výšivky prošité,
to z jedné strany tvůj práskač, lichvář i vrah. Každý v jiném těle.
A z druhé strany světlonoš a sám, obklopen hříchy světa
a ty ho nepotkáš.

Konrád Lorenz, v Čechách známé knihy “Takzvané zlo” a “Deset hříchů světa,” Wikipedie říká: http://cs.wikipedia.org/wiki/Konrad_Lorenz