Určitě by nemělo pražádný smysl vzpomínat si na všechny ismy, ámy, ie a ství, se kterými jsme se kdy setkali. On je to všechno prostě jen blud, jakási virtuální fikce, teda – alespoň pro mne - vždyť ani objektivismus nemá příliš společného s podstatným jménem objektivita, přídavným jménem objektivní či pojmem objekt.

Naším současným největším problémem a nepřítelem zároveň je směr úplně nový. Postihuje všechny názorové, náboženské a filosofické kategorie v intencích od mnoha set let dozadu až k současnosti. Prostě potenciáně postihuje všechny současně žijící. Je to tupismus. Typické tupisty pak poznáte velmi snadno.

Není však nad popis tupistictví na praktické ukázce.

Typický tupista má strach o svou rodinu, koneckonců jako většina lidí co nějakou rodinu mají, či lépe – jejímiž jsou členy. Na tom by nebylo nic až tolik špatného, pokud by takový tupista z tohoto strachu nepráskal či neudával jiné a často nevinné, či dokonce oběti a pokud by se nesnažil objekty své lásky či strachu přetvořit dle obrazu svého, čili aby se ti všichni stali jím. A pokud by se nesnažil za každou cenu najít fyzické viníky, byť by si je měl vymyslet.

Typický tupista drží v ruce prapor s heslem „jsem majitel dítěte.“ A to bezpodmínečný. Že se to všechno pak jednou obrátí proti němu a jeho potomek udělá přesně to, co si tupista nepřeje, je nasnadě.

Jeden takový tupista se mě nedávno ráčil poučit, jak míní zvládnout své děti a vycinkat jim, pokud by jen jedinkrát v životě zkusili jednat či myslet jinak, než si on přeje. Že v obci, kde tento tupista žije, zařízli tupisté jakékoli formy kulturního či sportovního vyžití s výjimkou fotbalu jdoucího ruku v ruce s nezřízenou konzumací alkoholu, již podotýkám jaksi jen naokraj.

Zmíněný tupista byl zjevně šokován problémem obce číslo 1, kterým jsou drogy a problémem obce číslo 2, jímž je touha netupistů po alespoň jakémkoli náznaku demokracie, byť i ta je pouhou fikcí. Vždyť fikcí je ale i tupismus, tupisté však dnes mají navrch.

Tupista vyprávěl příběhy o horách injekčních stříkaček, které se povalují v místním parku (nikdy jsem tam žádnou neviděl, byť tam chodím cestou do samošky pokukovat po houbách, když zrovna rostou), o nedávno objevené výrobně pervitinu, a že prý je jich v obci zajisté ještě víc, a že je třeba to všechno okamžitě prásknout, pozavírat a zničit, včetně pouhých konzumentů – čili vlastně obětí. Posléze se na mne obrátil stoje u barového pultu a po očku šmírujíc všechny právě přítomné místní mladé a špitl mi do ucha. „Nezavoláme policajty a nenecháme to tu celý vybrat?“

Byl jsem celkem v šoku a poslal ho do prdele. Promiňte – slušnější výraz pro takové případy neznám. Ne snad proto, že by mě jako objekt zajímalo šňupání či píchání si do žil. Zajímá mě to jako problematika, na kterou neustále narážíme a nelze se jí vyhnout. I proto, že se s ní setkají i moje děti. Vždycky jsem si myslel, že dává smysl lidem závislým na tvrdých drogách (včetně alkoholu a tabáku), říkat o těchto drogách pravdu, poukazovat na účinky a raději povzbudit, ať prozatím kouří trávu a čtou knihy, než vůbec pochopí drogy jako takové a proč vůbec jsou s našimi život až tolik spojeny. Pak možná nejenže nepřejdou k zpět drogám tvrdším, ale mají šanci skoncovat se všemi.

Vždycky jsem si také myslel, že teoretická “pravdivá” osvěta pro ty drogou dosud nedotčené, je také jedním z nezbytných prvků pokusu o oddrogování společnosti. Čím jsem ale starší a čím víc vychládají mé horkokrevné soudy, tím méně se mladým vlastně divím, že fetují. A cokoli. Naopak, naprosto je chápu.

Tupisté jim totiž stále lžou. Na jednu stranu hrozí, vyhrožují, vydírají, trestají v rámci pravidel presumpce viny a přitom se sami zlijí jak hovada a z krabičky tahají jedno cigáro za druhým. Bijí ženu, obcují s jinými a občas si sjedou “automátek nebo ruletku.” Pro pobavení.

Netupista, byť je na něčem závislým, alespoň do toho cigára cvrnkne a řekne: „Je to strašlivý svinstvo, nedokážu s tím skončit, to si – hochu – o této droze zapamatuj.“

Zmíněný tupista se posléze, byť obrazně poslán k onomu otvoru řitnímu, jal hořekovat, jak by nejradši všechny feťáky, dealery a sympatizanty postřílel, načež jsem ho poučil o rozdílech mezi výrazy vlastenectví a nacionalismus.

Jako vlastenci se mi také nelíbí, že si jisté kruhy z naší země udělaly logistické centrum distribuce drog pro zbytek Evropy, že do toho zatáhly i mnohé naše nejvýše nadřízené, že přes nás protéká možná stonásobné množství především opiátů, než je uváděno v oficiálních statistikách, že tupisté z řad sympatizantů drogového byznysu přerušili kariéru panu Radimeckému, že mafie zfetovávají už několikátou generaci, však postřílet to včetně konzumentů, už bych mohl jedině jako nacionalista a to nejsem.

Tady však nastává veliký problém, zmíněný tupista a nacionalista v jedné osobě je původní filosofickou orientací komunista, marxistický křesťan (či křesťanský marxista) a opravdu naprosto tupej sedlák živící se řízením kamionu a vydírající svou rodinu majetkem, který ve skutečnosti nemá valnou hodnotu.

Přes veškerý odpor k tomuto tupistovi jsem se v rozhovoru pokusil pokračovat a popsat mu alespoň něco z principů jemu dosud utajených. Však marnost nad marnost. Tupista s regionálním myšlením nikdy nepochopí, že dokud tu budou proudit tuny drog požehnaných systémem oficiálně a tuny drog požehnaných tímtéž neoficiálně, nezmění se nic, ba hůř.

Že když nedovolí svému adolescentovi vypěstovat kytku konopí a nepodělí se s ním alespoň o teorii, kterou se sám začne učit, nechce-li na ten „fet“ fyzicky sáhnout, jeho potomek si to koupí, nebo dostane od kámošů v komunitě. Potomek začne od tupisty utíkat k jiným drogám, jestliže se v komunitě vyskytnou a on zároveň neodolá, či je čerstvě zbit svým pánem - tupistou (tedy - otcem) - za totéž. Koneckonců – právě ožralej tupista prdící u bedny nedává potomkovi příliš jiných možností. Jedině že by snad potomkovi alespoň penězi pomohl k zisku lepšího vzdělání. Tím víc, že bude svého potomka – majetek - nutit za trest převážet tunu písku z jednoho konce dvora na druhý, kydat hnůj a povinně sledovat sobotní šarádu na TV NOVA.

Nakonec jsem dospěl k názoru, že tupisté jsou vesměs naprostí idioti, často bez vzdělání a jakéhokoli citu k čemukoli jinému, než k vlastnímu tělu, vlastním úžasným myšlenkám, majetku a především k penězům. Kdybych si měl vybrat mezi otcem tupistou a otcem mafiánem, vyšlo by mi to nakonec úplně nastejno.

Kdyby člověk neznal skutečné příběhy, kdy rodiče potomkovi dovolí jedno, aby nesklouzl k tomu horšímu a on nakonec dospěl k závěru, že nepotřebuje nic z toho … Kdybych naopak neznal příběhy, kdy rodiče svého potomka doslova kriminalizují a tím ho naženou do náruče injekční stříkačky, či jiné závislosti. Kdyby to všechno nebylo už tak notoricky známé.

Tupisté jsou však nepoučitelní a co víc – vůbec nikomu a ničemu nenaslouchají - než sobě. Když jsem si dokonce dovolil zmíněnému tupistovi říci, že závislým lidem raději půjčím knihu a pohovořím s nimi, abychom se skutečně pokusili vyklíčovat konkrétní problémy, vynadal mi a řekl, že jestli někdy v budoucnu zjistí, že jsem se bavil s jeho dětmi a pletl jim hlavu „nějakýma píčovinama,“ bude zle.

To už však dobře znám - nejsem místní. V sousední obci mi kdysi přisoudili roli dealera konopí z Českých Budějovic, protože potřebovali pachatele, byť si to jejich potomci už od puberty pěstovali sami a teprve s nimi jsem se to vlastně naučil kouřit a stali se mými přátely, však nikoli kvůli zelenýmu listí. A člověk vykládající básničky a podávající lidem podezřelé listy papíru složené do formátu A5 a knihy, je přece podezřelý. Takovýho idiota přece svět ještě neviděl, jak by zajisté řekl kdejaký tupista. Proč by to dělal? Jedině že v tom má zabalený drogy.

A pak jsem si na něco vzpomněl, obrátil se ke zmíněnému tupistovi a řekl: „Člověče, nejsi to náhodou ty, kdo se mi před nedávnem vysmíval, že nemám vlastní grunt, a že vůbec my všichni mladší, co nemáme majetek, se z jeho získávání doslovně “poděláme,” protože jsme (i díky svému věku) prošvihli dobu?“

Mlčel, ale byl to on. Zeptal jsem se tedy ještě jinak. „A co uděláš, když zjistíš, že tvoje dítě fetuje - třeba i chlast?“ „Ten se bude otáčet - milánek – jinak pude na dlažbu. Chce grunt? Chce! Tak bude makat a nebude fetovat!“ „A jak víš, že ten tvůj „milánek“ bude o tvou barabiznu stát?“ „Bude a basta!“

Tak vidíte, jak je to s drogami vlastně jednoduché, jak snadno se s nimi dá zatočit, stačí potenciálním konzumentům zamezit v jakémkoli přístupu k majetku a penězům, pokud jsou jiného názoru, než postkřesťansko-marxističtí, nacionalističtí tupisté. A mafie se zase jenom smějí. A že jsou tu – v Čechách – už zastoupeny snad všechny představitelné i nepředstavitelné.