Rozhlédl se kolem sebe, kouknul na hodinky a roztančil se mezi dopadajícími vodopády deště, aby přeběhl ulici. Široké rozvodněné potoky stékající po silnici pronikly až do bot a shora stékala voda po krku až na hruď a záda a způsobovala nesnesitelný pocit chladu. Karikatura se ohýbala v pase a doutnala a skrz roztažené prsty rukou protékaly vodopády, než se roztříštily o kočičí hlavy představ.

Jdi po své stopě a podle toho, co jsi za sebou zanechal, poznej sebe. Diktát. Příkaz, ocejchování mysli starostí, kterou neodsuneš - dokud nevyřešíš. Lidé kolem chodili povětšinou s deštníky, jak rád by někomu nějaký vytrhl a utíkal s ním, pelášil až někam za roh a ještě o pár bloků dál. Tak a dost! Zalezu někam na kafe! Vnucená forma a tvář prosperity bez jakékoli kulturní souvislosti zavile míchala styly a rozprašovala je po domech, pasážích, podloubích a vývěsních štítech. Skoro všechno to byl kýč. Život tak zoufale protéká prsty, jako ten déšť. Je dobré, když nějaká kapka v jejich moři zacinká a odpoutá duši. Přinese fantazii. Znal malé městečko, kde jediná učitelka na základní škole vychovala už generace malířů. Snad žádnej z nich ale nemaloval okolní krajinu, utíkali do říší fantasie a symbolů, či reálných zobrazení s náznakem karikatury, odvahy udělat vlastní tah. V životě i tvorbě. Mezi hromadou schizofrenních výčitek pak náhle vykukovaly a perlily se perly. Viděl obrazy člověka, který namaloval vesmír a srážky planet, pohlcení planety sluncem, dopad asteroidu … a moře a moře hvězd a sluncí a pohledů na Modrou planetu. Ty obrazy byly dokonalé a měly odvahu vyjádřit vlastním způsobem oheň. Beze strachu z něj. Závaží babiččiných hodin v nich symbolizovalo mravní kodex lidstva, které chce do hlubin vesmíru odejít. V pravidelnejch tepotech se cípem utěrky osušován co talíř, míhal nad podlahou, co chvíli upadnout a roztříštit se na tisíce kousků. Prožíval omyly, pády, vzestupy, reál i iluze. V začarovaným kruhu se točily symboly poznání, už už dosáhnout na druhý břeh a .. cuk! Ruka nedotažena, takových deset cenťáků od špiček prstů se míhá větrem povívané rákosí přístavu. Jedině se namočit. Déšť skrápěl a on stále ještě pátral očima po reklamách, aby vyhledal, kam vejde. Vybral si obyčejnou knajpu, začazenou, s mizerným turkem, ale vopravdovou. Nástřiky prachu na stěnách se téměř už podobaly souvislé pavučině. Tady někde by mohla bejt i nějaká čarodějná kniha. Ach ano, dětství. Ten sladký stav bezpečí, kdy zpoza máminy sukně se konaly krátké výpady vůči světu i sobě samému. Luky se šípy, co neprobodnou a proto na hrotu ještě pro jistotu špendlík. Teprve šílenstvím se později člověk stane svobodným a zachová si zdravou mysl. Musí být znova dítětem. On zrovna toužil být Erasmem Rotterdamským v době, kdy definice šílenství, přesněji bláznivosti jako zdravého základu života, mohla být sebezničující, však nebyla a dnes je zcela pomíjena. Erasmus byl uznávaným myslitelem a nebyl mu zkřiven ani vlásek, proto snad je dnes jeho dílo tak opomíjeno, byť je velice aktuální. Kdyby se býval stal mučedníkem, vznikla by na něm zajisté nějaká odnož církve. Ještěžesetomunestalo. „Pane, dáte si?“ „Kafe a krabičku cigaret,“ cvrnknul prstem do smačkaného papírového torza s proužky v popelníku.“ Ke stolu přisedla postava z Hitchkokových ptáků, s vyklovanýma očima. Nahrbila se a z kabátu vyjmula útlou knížku. Na obálce bylo napsáno KNIHA ZAKLÍNADEL. Otevřel oči a proti němu stál hospodský a na stůl pokládal skleničku s kávou a pro jistotu ještě jídelní lístek, na cigára zapomněl a vracel se pro ně. Nad hlavou mu čouhal orloj a místo kukačky vystrkoval palici dvanácterák. Tak to má být a teď přijde Švejk a přinese plivátko. Nad pípou visely nádherné kukačky. S pěnkavou. Funkční, dokonce ukazovaly celkem správný čas. V hospodách bejvaj hodiny nastavený buď o 5 minut napřed, aby pijáci stíhali autobusy, nebo o 5 minut dozadu, aby je naopak nestíhali a vraceli se. Jinak to není hospoda. Podle toho se pak dobře pozná povaha obrsta. Stojící hodiny pak znamenají „já dosluhuju.“ A hodiny přesné, že nikdy nezasekneš. Tady byly hodiny nastaveny o 5 minut dozadu. Do dveří nakouknul spisovatel a rázem se hned zase rozplynul. Zůstala po něm básnička a sekáč. Život je krutej, milí barmani, máte na hřbetech magory. Ale to je trest za jejich rest. Ha – ha! Blbej smích se rozlejhal prostorem a vyluhovával se jako černej čaj. Ze sklenice s Alpou vyprchal poslední zbytek samoty. Lampa-Alpa-Alpa-Lampa, ta divná dávná minulost, když si babička natírala kolena a doma nevedla vůbec žádný jídelní lístky, prostě se jen ptala. Plechová cedule na zdi se zakymácela. Pak babička padla do peřin smrti, když srdce se zastavilo a následně vykrvácelo z úst. Na cípu ubrusu seděl chlap s plnovousem a pleší, na hlavě nějakou čepici, srkal pivo a studoval jízdní řád. Vypadal jako šílenec, ale pořád si drmolil čísla a zdálo se jako by se to učil nazpaměť. Možná autista, řekl si a porozpálil představy. Handrkujíce se s vnitřním světem, hádajíce se strachem, s odvahou jedouc si čardáš a s hlavou requiem, poslal pánubohu na pozdrav pár slov a zanořil se přemýšlet, jak toho divnýho patróna voslovit. Vetrousila se báseň z archivu a zase zapadla, jako když skřipec se nad ní uzavře a z něj, z toho rozkroku poésije, vylejzá nová. Jako když se rodí dítě. Do prostoru a času. Spojený vobrazy se „co náhle“ rozplývaly na ubrusu a ze rtů se rouhala slova jak vlnolam proti břehům. „Duševní život je neustálým rizikem sebevraždy, věříš tomu, chlape? Dostojevský šel prý až za hranice života i smrti tak, že život dal i vzal.“ Náhle zapotácelá se postava s plnovousem, zakuckaná odpovědí, nečekaně se postavila nikoli na odpor, ale do přátelství. Až úplně na jiný planetě se začala slova komíhat a předsunem rozhýbávala neverbální komunikaci z krajiny bezprizorních šklebů do gest upřímného pochopení. „Studuju jízdní řády a čekám od nich odpověď,“ řekl muž s plnovousem a turbanem, který absorbován kšiltem, stal se kšticí. „Prosím tě, mrkni se v kolik mi jede můj bus, 7, směr Březí.“ „21:29,“ ústa zalknutá číslem, dopíjí, na záda pokládá bágl s plenami, sýrem, ovocem, mýdlem a klobásou, do kapsy strká cigarety a proráží hromady kouře, kterým sám přispěl, až ze schodů pronikne ke kyslíku, který nadechne jak nápoj.Žádnej autobus nejede, ten vůl nečetl vedejší symboly a poradil čas platný v jiný den. Je asi až po kolena v jízdních řádek, natolik, že už jim nerozumí. VRÁTIL SE ZPĚT, udeřil pohledem a pohladil slovem. „Ty vole, příště se dívej i na písmenka. Ale jinak v pohodě. Dejte mi jedno pivo. Jede mi to za půl hodiny.“ Nejenže tato restaurace dezinformovala stavem na hodinách, však i radami „cestujících.“ Bláznivej svět. Opitej rohlíkem se vrhal střemhlav na všechny původce i průvodce opití. Všichni se stali jeho obětí. „Co děláš, chlape?“ „Grafiku, maluju obrazy a učím se jízdní řády.“ Nastálé ticho přenastálo. Úplně zaplnilo veškerej prostor, přehlušilo i televizi s fotbalem nad hlavou a vnutilo krev úplně živou, krvežilnou, skutečnou. Ta proudila a střídala míhající se slova otázek a odpovědí, v rychlých sledech a při odbíhání. „Pověz mi, jak dlouho se touláš ve fantazii?“ „Už dlouhý roky studuju jízdní řády.“ „Ale tam nemůžeš zůstat, musíš dál, můžeš jen nakouknout, ten tvůj vlak smrti jednou k tvým břehům přispěchá a všehoschopný tě odnese ve své náruči na věčnost. Ale do té doby se musíš vzepřít, dokud nebude nezbytné podlehnout. Život je tou nejvyšší drogou, nám nejsvrchovanější. Na zemi jde o skloubení duše a těla, o harmonii mezi fenomény a přes závoru vždycky můžeš jen mrknout. Bohužel a možná BOHUDÍK. Možná že konzervativní hodnoty mohou mít svůj smysl - aby nové rdousivé myšlénky prorážely až teprve trochu se otupí, jinak by ostří jejich zubů bylo vráženo až do střev.“ Rozhlédl se kolem sebe, kouknul na hodinky a roztančil se mezi dopadajícími vodopády deště, aby přeběhl ulici. Široké rozvodněné potoky stékající po silnici pronikly až do bot a shora stékala voda po krku až na hruď a záda a způsobovala nesnesitelný pocit chladu. Naskočil do rozevřené tlamy autobusu a ta zavřela svou tvář a s ní sevřela jeden jedinej snímek. Jeden „zmáčknutej“ obraz. Jeden kousek jakési reality. Možná magické. Chlapík řekl: „Dík za pokec a šťastně ať dojedeš, dávám tvý káře šťastnou jízdu.“ A bylo to jako obraz a skoro by se tomu i zachtělo věřit, z touhy po klidu a usmíření.