Ve Zbudově u Otrapovic, okres Pivník, se konal 26.2.2007 masopustní ples vyvolaný furiantstvím místního podnikatele a vynikajícího količe první kategorie, začež ho ti ostatní uznale poplácají. Tak to má být! Za tím oučelem byli přizváni hudebníci z oblíbené regionální PAVUČINY, obvoláni byli společně i s modernističtějšími HOBLÍKY, čili kotlíkáři s inklinací k big beatu neznámého původu a k mrdání VŠEHOMÍRU.Pavučiny nastoupily v rudém, s duhou na zádech a kotlíci v žlutých trikách s nápisem „Připravujeme cédéčko!“ Mnoho se o té akci předem šuškalo, když furiantská sázka zněla: Naplním sál i v outerý, na konci února a druhej den dám lidem volno. I když je v tu dobu – normálně - dva tejdny před vejplatou, čili v půlce a lidi už jsou téměř rádi, že uhradí do další vejplaty aspoň režie. „A teď rundu na stůl.“ Samou te“ky“lu. Tak se i stalo a pochváleno budiž jméno páně.

Obec Zbudov má vlastně štěstí. Moudrý předek tam u Moldau založil fabriku na makaróny a ta dodnes zaměstnává třetinu místního obyvatelstva. Nová doba zase vnukla myšlénky osvícenému a vždy chytře kalkulujícímu selstvu a to nechalo svá pole v nevoli a s nesouhlasem s dotacemi EU na nepěstování ničeho raději rozparcelovat na pozemky, ty bohatě zpeněžit a práci další třetině místních tak zajistit, přičemž sem díky novostavbám přivést i jiné a krev tak smísit a jako druh nezdegenerovat. Prostě – lidově řečeno – aby tam bylo co šukat.

Kdo by kdy řekl, že v selském lidu se nakonec najde víc osvícenosti, než často ve vládě všezemské i všepozemské, byť platí sedláci některým stejně mizerně jako ona, když ruka ruku zrovna nemyje a za nemovitosti chtějí také dost, ale pořád aspoň občas minimálně o nějaká procenta méně než jiní. Slušnější nejsou. Toť však ryze český povahový rys, být někde uvnitř tak trochu vydřiduchem, rys - který odkudsi jako mor sem přivál a zase jinam je odsud rozséván. Zřejmě – jako mor – krysami. Však za to naši selští osvícenci nemohou, že doba je takto dravá A TAKOVÁ a oni – přes svou osvícenost průkaznou – prostě ještě nemohli být osvíceni v lecčems jiném. Koneckonců – to každý z nás.

Ožralý redaktor naší redakce a člen naší téměř neexistující Negativní Strany s existencí legitimně potvrzenou pouze očitými svědky (pokud zapřou, jsme v loji), se tu noc promotával okolím a snil o všech snech, co kdy měl a stále ještě má, když náhle do epicentra velice zajímavého dění se dostal – ponořil se v něm a propil až k ránu, načež slušně přespal u kamaráda za řevu KING KONGA z reproduktorů dývídýčka, který se ozval i dopoledne, kdy se probouzel, jelikož film běžel ve smyčce celou noc, ráno i dopoledne a zapsal se tedy do podvědomí našeho redaktora natolik znamenitě, že potkal-li by kdy někde onu obludu, zajisté by hned věděl, co dělat. Vyhledal by nejbližší EMPIRE STATE BUILDING, s tím monstrem tam vyšplhal a následně ho nechal rozstřílet, za slz nádherné blondýnky se sukní vzdouvající se jak Marillina prsa, „plesk“ – jak ve své básni napsal Josef Kainar, … jako když maso vo zem …

Zbudovští stavaři se věru pochlapili, maškarní ples vystrojili, kde se to jen rojilo Babylónem postav, kostýmů, zaměněných pohlaví i partnerství, nezřízené konzumace i evidetního sexismu, však evidentně příjemného všem a žádoucího. Přesto druhý den místní feministky bonzovaly – u kostela, obecního úřadu, u krámu, i na zastávkách MHD, stejně tak ve fabrice, i v masně, byť vlastně mnohá z nich tu noc zneuctěna byla a mohla být ráda, že se tomu vůbec kdy ještě stalo.

Úterý i středa prostě byly ve Zbudově úplně naruby a zřejmě to ponese četné následky i na potomstvu všezbudovském. „Když se to všecko ožrálo, to se včíl díly věci,“ říkávala už kdejaká prababička. A že se věci díly, jako dycky, už od dob vzniku li“c“tva.“

Místní úspěšný podnikatel – prodejce polí na pozemky – se svými spoluvěrnými vytvořil punk nebývalého rozsahu i dosahu. A dokázal to! A je to tedy fakt borec! Bez mindráku. Jediným co našeho redaktora mrzelo, bylo prošvihnutí začátku taškařice, jelikož v tu chvíli byli všichni v plné zbroji, plně oděni ve svých kostýmech, zatím ještě nepoškozených. Marně by v sále kdo hledal pieroty, klauny, prince, princezny a draky. Místní stavitelé se nechali inspirovat celkem nedávnými akcemi místních mladých, kdy ti si jednou zřídili travesty show a jednou zase parodii na historii říznutou moderními pohádkovými postavičkami, nazvanou POHÁDOVÁ SHOW, kterým tenkrát vévodil strýček Pompo. Z postaviček historických pak pračlověk, císař Římský a třeba i Ježíš i s Máří Magdalénou, kteří k ránu zmizeli na balkóně, kde za notného řevu zplodili dceru.

Stavitelé takto inspirováni a motivováni, převlékli se povětšinou za prostitutky, vodníky, čerty a jakási neuvěřitelná transsexuání stvoření. Jeden si dal přes oči místo závoje kus neprohlédnutelné záclony čili závěsu a vypadal jako rytíř s kozama a odpornýma nohama, který si neustále musí odklápět hledí, chce-li se napít. Pil stále a jednu ruku proto držel ve výšce svých očí snad po celou zábavu. I různé konfety a svinina po kancelářské technice a kancelářském náčiní se válely všude kolem - po zemi, stolech, lidech i zvířatech. Teprve v nočních hodinách se však všichni notně uvolnili a jali se jednat s ďáblem.

Plamínky v očích přiopilých mužů a žen nevěstily nic dobrého a ti se pak šikovali a přelévali co vlny, navzájem se pronásledováni a navzájem si unikáni. Jeden utíkal proto, že už nemohl pít další rundu, jinak by upadl a druhý naopak, jedna prchala a druhá sama zavedla ruku zhýralcovu do oněch míst. Jedna se tiskla ke svému partnerovi a přitom očima toužebně těkala po jiných a jiná byla tím svým odháněna. Tím vším se jak Alenky v říši divů prodíraly spořádané páry a ředily tak ďábla pro změnu bohem. I hojně mladých mužů i žen bez partnerů tu vystřelovalo svůj šíp, tedy Amorův. A kdo chtěl, mohl se ztřískat až do němoty a být si jist že nikdo nepřivolá policii ani sanitku, a že nebude muset platit za vnucený nocleh s přikurtováním.

PAVUČINY se s HOBLÍKY střídaly v notné nevoli, jakoby se navzájem nechtěli pouštět na pódium, což nikdo nechápal, jelikož kdo zrovna nehrál, pil a jedl A ZADARMO. A těžko říct, která z nabídek je lákavější. Víceméně tento problém vyřešila půlnoc, kdy dva z KOTLÍKŮ jali se lepých děv a natolik je přede všemi počali pojídat, až na hudbu úplně zapomněli a ona na ně. Zato PAVUČINY v tu chvíli už jen hrály a slintaly.

Obdařen kamarády, kteří se v teritoriu zjevili za stejným účelem jako náš redaktor – vidět to a zdokumentovat a také se přitom opít, vylezl redaktor při Sokolících společně s jedním z nich na stůl a společně i se selstvem začal pět, pozměnil však text věčné písně, přeřval celý sál a následně byl odtažen na bar, aby nebyl zbit, či zabit. Doslova místo „…stáli sokolíci …“ křičel: „Nej-vě-tší skalp ze vsi, nej-vě-tší skalp ze vsi, je klín tvo-jí báby.“ A slovo klín nahradil slovem jiným.

Následně byl opit až do té míry, že začal krást. Ale tak, jak se krást má - správňácky! Ukradl tři láhve vína a 2 rozdal přátelům, dál ukradl 3 svíčky a 2 rozdal přátelům a jednoho kamaráda nakrmil ukradenými zvířátky z marcipánu – pejsek a zajíc. Na dotaz manželky místního stavitele – jak že se má – redaktor odpověděl, že dobře, protože do toho se ženou buší od rána do večera, vyzkoušeli už celou Kámásútrů a jedou ji po šestsetšedesátéšesté a čekají další dítě. Tu polilo horko, načež však byla milá a pěkně si povídala o životě. Je ale těžké povídat si o životě, když jeden bydlí na Marsu a druhý na Venuši.

Víceméně - tento krátký rozhovor byl ukončen odchodem sympatické podnikatelovic rodiny k domovu, vlekouc za sebou jakési stvoření s tmavými kučeravými vlasy, vypoulenýma očima a nepříčetným výrazem v nich, plápolající ulicí a nadávající každému koho potká do feťáků a dealerů. Byl to stavitelův horkokrevný bratr, místní vítěz soutěže o Demagoga a Hulváta počátku třetího tisíciletí, DH 2006. Za což redaktor celou rodinu upřímně lituje a zároveň vítězi soutěže závidí, jelikož se sám přihlásil a neuspěl a to si myslel, že je “ňákej kanón.”

Rozdávání tomboly redaktor prošvihl, však bylo to prý jako vždy. Ti z těstárny vyhráli těstoviny, ti od bagru vyhráli chlast a ostatní cédéčka KDO JE KDO. Kdo nevyhrál nic, vybíral ze sady jalových lístků.

Opustiv k ránu kamarádův byt, poděkovavše předtím za kávu, špeka a vlídné slovo, i deku a zaryvše se ironicky do přihlouplého filmu, co celý jeho pobyt běžel v jeho podvědomí, odpochodoval náš – v tu chvíli již střízlivějící - redaktor do epicentra včerejšího dění, dal si kafe, pivo a oběd, načež se vzápětí dozvěděl, že Ježíš vůbec neumřel na kříži, že to bylo všude v médiích, i v Blesku, a že prej našli hrob jeho rodiny, a že měl s Máří dítě, syna Judu. Notně otřesen ve své babičkovsky křesťanské výchově, vymyslel nový pozdrav – rozpažení rukou do tvaru ukřižování a i gesto hlavy měl promyšlené, pozdrav se pokusil naučit místního hospodskýho a se znechucením prostor opustil a zapomněl si tam mobil. Teda – to byl zase den – kocovina a ještě se dozvědět, že Ježíš na kříži je blbost! Odpřísáhl, že od tohoto okamžiku bude nenávidět všechny spisovatele, novináře, režiséry, scénáristy, básníky a především pak sebe. V Bravíčku, ve FUCK OFFu, i v maskóvskoj Gazétě dlja molodych, i v pekingském KIN“K“-SMÓL-ČEMU psali, že je to prej „čupr“ reklama. A že to frčí …

Dobrej den. I noc.