Už moje prababička říkávala „války muší bejt, to bysme se tu onak pomnožili co krysy, dycinky je lepší pročistiti vzduch. Dyk kolik by nás tu za chvíli bylo? Ouplná hrůza. V tý první válce sme doma skovávali bratra Josífka. Von byl hrozně hodnej čovek. Úplně by se rozdal a nedoved zabít. Ani mouchu. Desertoval a my sme ho dva roky skovávali v kolně, onak by ho odpravili, co desertéra a zvostudili před všeckyma. A po válce byl potom za machra, že se jim skoval. Ale druhej bratr, Matouš, ten byl dycky velkej pruďas a do všeckyho se hrnul po hlavě a strčil by za čoveka hlavu do voprátky, paměťuju kdyš houčal hůďata, nikomu by na nich nenechal ruku vložit. Tak ten byl zabit. Ani sem nikdá nechtěla vědít proč. Taková byla doba. A v tý druhý válce k nám němci nynčko nalifrovali pilota, důstojníka. Nemohli sme dělat vůbec nic. Nynčko nám ho nalifrovali a mušíli sme ho živit. Ale on zasejc nebyl kurva, svině, tak se říká, ale ty to nikdá neříkej, je to prachsprostý, já už sem stará žencká a mně už takový slova pámbů snad vodpustí. Von prostě nebyl zlej, ten němec, protože nikdá za války nás žádnej nedrancoval. A rodina se mohla nažrat a nebral nám proviant pro armádu, jen kolik mušíl dle papírů a dycky řek, ať si ostatní řádně skováme a v papírech něco uved do nepravdy. Bylo jasný, že mu pak nemůžeme kdákat, že došel chleba, včíl si posichroval jakýkoli tutový komplikace se svým proviantem, ale onak nás nechal bejt a i dovez. Včíl sme vlastně měli štěstí, pročež jiný měli doma nalifrovaný takový kurvy, že nám těch rodin bylo líto a i jídlo jsme jim tu a tam donesli, když to šlo. Ono moc ho nebylo nikdá za tý války. Po válce sme pak mušíli mlčet, aby nás někdo snaživej neudal za kolaboraci, i kdyš sme prachžádnou nikdá nedělali, jen sme ho nakrmili a měl u nás cimru, zastřelili by nás na místě, kdybysme vodmítli. A zasejc bylo včecko ouplně jináč. Ale byly tu z němců vopravdu taky takový svině, že bys je nejrači zamordoval a ani se při tom nezastyděl. Čovek se porád bál. To pak i rusové a pak taky vlasofci. Ty byly nejhorší. Támhle Mařenu Šestáků vodzdola znásilnili ve stodole, zkurvili, několik jich na ní bylo a zbili jí a dochtor jí pak našel syfylis a už nikdá pak nemohla povinout a zblbla. Ale i amerikáni a angláni znásilňovali, i německý. Včicky, byla válka. Žádná válka není čistější nebo spravedlivější. Válka je kurva a znásilňuje žencký. Ale k tomu němci, kdyš pak bylo na konci války a von utíkal, lítal mi dlouho nad barákem, anžto věděl, že se strachuju, když nad hlavou lítaji letadla. Myslel to v žertu, ale byl to blbej žert, úplně nalítával dolu a já se vopravdu moc bála a skovávala ve sklepě, v sednici bych nezvostala. To sme kolikrát mušíli až do potoka se běžet skovat, když nalítávali, ale i amerikáni a angláni a pak tady jeden amerikánskej pilot spadnul, úplně skořel, němci ho trefili, všickni se koukali, jak jeho eroplán hoří a vybíhali z domů, čovek ani netušíl, kdo má radost, kdo je jen zvědavej a komu je toho pilota vopravdu líto. Teda, mně ho bylo líto, mušílo, byl to přeci živej tvor a vopravdu nás chtěli vosvobodit. U nás, kousek vod naší zahrady, pak zachytil za špičku vořechu a pak letěl ještě až nad Boršov a tam se u lesa zřítil a skořel. Byl tam pomníček, ale komunisti ho dali pryč, ale měl tam bejt. Aspoň mu zvostal val z navršenýho kamení. Na tůristyckejch cedulích je nynčko napsáno k U.S. Pilotovi a pomníček už na místě, kde se zabil, zase nynčko je. Každá voběť je smutná. Vono se není čemu divit, že nás bombardovali, kdyš sme vlastně byli s němcema, i když nás zabrali násilím. Nechali sme se. I můj tatíček byl prve povolanej arádou a pak přijel domů jak zmoklá sepice a měl hrozivej vztek, lítal po domě a rozbíjel, co se nynčko dalo. Prostě sme byli válečným územím a to už by se nikdá nemělo stát. Nikdá. Nynčko ty války ale prostě asi muší bejt, to je to nešpatnější. Po válce tady pak byla rodina toho pilota vyzvednout zvostatky a zbyl jim po něm prsten a popel. Říkali, že to byl černoch, že byl černej jako bota, ale když pak byl skořelej, nikdo už nepoznal, estli byl ten černoch, nebo ne. Až na konci války sme tu pak potkávali černochy, u nás na mostě byla demarkační lajna, ale já se jich bála. Byli tak ouplně jiný, ale neříkám, že špatný, prostě jiný. A já sem jen hloupá selská žencká. Jó - ty války asi muší bejt, ale je to pak veliký neštěstí a drama. Každýho se dotkne, proto bysme si možná měli říct, jak dělat věci lépěji, než tak blbě. Ale já sem jen vobyčejná pitomá selská žencká, já nic nepřemůžu. Celej život sem mušíla časně vstávat a dělat, na každýho kdo tu byl, na každýho pána i na svojí rodinu, ale na rodinu sem dělala ráda. Onehdá, kdyš pak komunisti udělali měnu, přišli sme nynčko o všecko a zase začínali. Ještě v outerý sem našemu tatíčkovi říkala, ať vezme koně a nakoupí nábytek a všelico, leckerý krámy a žrádlo, že cejtim, že se něco semele, že si nynčko nesmíme žádný peníze skovávat a vůbec už ne do banky. A von se opil a přijel až k noci a byl strašně zřízenej a druhej den byla ta měna a von za ty peníze přivez nákup na tejden a potom plakal a velice se styděl a já sem se vo něj bála, aby si nebral život, anžto tím pak vyhrožoval a porád si bral provaz. Čovek porád enem škudlil co to hovado, dyš si zahrabává kost. Von nám nikdá žádnej ničeho nedal, včíl vzal. Už i v pohádkách se ví, že dobrej král dá mužskejm koně a polnosti. Koně drahým kamením nenakrmíš. A když máš koně a půdu, muší ti někdo kuchtit a děcka povinout, aby půdu měl kdo zdědit a vobstarat. Včíl kdyš je čovek ze sedmi dětí, dycinky to nějak udělá, má dobrou školu a ví, že muší celej život škudlit a že porád bude mušet dřinu. Dycky sem měla samý jedničky, ale ančko sem byla nejstarší ze sedmi dětí, nemohla sem na školy a mušíla pomáhat mamince a tatínkovi. Každýho rána sem po Poříčí v nůši roznášela bekeraj už vod útlýho děctví.Takovej byl život. Takája bylá žízň, řikali rusáci a amerikáni vot jor lajf a němci du must só lébn a komunisti pak „tady budeš!“A teď nastáro mi pámbůh nadělil, že sem ulehla na kovový posteli, muž i děti už mi pomřeli, Mářa i Venoušek, víc dětí sme si už netroufli, kdyš byla ta druhá válka a předtim ta velká krize. I tatíček mi pomřel a teď zase muším začít chodit. 83, chlapečku, to je ňákejch let. A všecky války, co mušíly bejt, sem přečkala. A estli něco přemůžu? Tak jedině se muším pokřižovat a modlit k pánubohu, aby to všecko udělal milosrdnějším. A k panence Marii. Umřít už chci, sem tu už jenom na vobtíš. Všem, i sobě. Už mě ten svět za chvíli stejně přivede do Dobřan, nebo na Hrudkov a tak je to spravedlivý. Smrt si nevybírá, každej jednou muší. Ani s tím vobědem už na mě neutrácejte, zdechnu tady co ta kobyla, ale ve spánku bych chtěla, takovej konec je nejmilostivější.