Dnes jsem se rozhodl udělat něco, co už jsem delší dobu plánoval a v podstatě jsem čekal na vhodný okamžik. Jeden z mých nejlepších kamarádů začal psát. Že začne psát, jsem tušil už dávno, svůj krátký text, který dnes na blog umístím, napsal před devíti měsíci. V tu dobu jsme se stěhovali a maloval jsem s přáteli nový byt. Už po tolikáté jsme se stěhovali a nyní doufali a doufáme stále, že ZDE, kde nyní jsme, už nějakou dobu snad vydržíme. On maloval slunečnici a nechal se inspirovat jednou krátkou básničkou, kterou jsem napsal krátce předtím, než se mně a mojí partnerce narodila dcera. Ta básnička se jmenuje Viktorie, byla tenkrát otištěna v Britských listech a je to možná víc citát než básnička. A myslím, že on ji trefil. Jak tu Viktorii, tak tu Slunečnici.

Slíbil jsem mu, že jeho text někdy někam pošlu a pak jsem to dlouho odkládal. Až v létě, když jsme se spolu při jedné oslavě bavili, mi přiznal, že prý jsem mu kdysi otevřel brány do světa poesie. Nevím, připadalo mi to hodně přitažené za vlasy, k literatuře by se určitě dostal sám a jinými cestami. Pak ale začal sypat z rukávu (ve smyslu nazpaměť) moje starší texty, které už si sám často ani neopamatuji, nebo jen zlomky a došlo mi, že tady vlastně vzniklo něco jako malilinkatá literární škola. Škola bez vůdců a učitelů, škola, kde se každý musí učit sám a ten druhý je vždy nějak ovlivněn tím, co napsal ten prvý a naopak.
Téma je mi ještě o tolik bližší, že právě tento člověk, kterému jsem kdysi a vlastně ještě dnes půjčoval knihy, mi dnes sám nosí knihy a filmy, které bych neměl přehlédnout. A takhle nějak by asi mohla fungovat demokracie. Však - je tu jeden zádrhel, jak nedávno řekl další můj přítel: Demokracie končí tam, kde už se lidé navzájem přestanou znát.
A proto je jen pouhou iluzí.

Lukáš Soukup - VÍTĚZSTVÍ

Stojím v dětském pokoji a maluji na zeď slunečnici. Nemám umělecké vzdělání ani přehled o výtvarném umění, ale vím co se mi líbí a co ne - nejen v umění. Není to vlastně dětský pokoj, ale zatím pouze čtyři holé stěny jednoho z dalších domů v životě mého kamaráda Petra. Na jedné ze stěn zanechává štětec svými chladnými táhlými polibky chvění a vibrace, které se spojují v paletu barev, pocitů a umění a na zdi roste a kvete mrtvá a živá květina. Květiny patří včelám, loukám, polím, dobrým citlivým ženám a zemi, květiny na zdech a fotografiích jsou nesmrtelné, květiny ve váze pláčou a umírají…Stojím v místnosti a na chladnou stěnu maluji slunečnici, která by měla hřát.

Za několik dní vyroste pod slunečnicí postýlka, v té posteli vyroste a vykvete za několik nekonečných a nezapomenutelných nocí a mnoho probdělých večerů s teskným a lítostivým pláčem a smíchem dívka, která bude nespočetnou variací vítězství ve všech svých krásách…
Nevím nic o výtvarném umění, ale vím jedno – ta dívka bude krásná, jako jsou krásní její rodiče … a já budu starý, hloupý, ošklivý a stydlivý pesimista co má starého krásného psa a nemocné ledviny…

A  tady bude domov té slečny a její stěny a útočiště s donekonečna zodpovědnými a starostlivými rodiči, kteří jí darovali všechny dobré a nepochopitelné rady, poučeni dobrou a špatnou výchovou jejích prarodičů. Doba bude jiná a děti nikdy nebudou spokojeni s výchovou, rodiče  nebudou spokojeni s dětmi a lidé s blahobytem také ne. Nespokojenost je matkou revoluce i evoluce člověka… Vyroste v domě, kde se budou lidé hádat, milovat, budou spolu hovořit a také mlčet na důkaz smíru nebo beznaděje.
 
Za okny v polích se až k obzoru táhnou zmačkané koberce sněhových závějí. Nikdy jsem neviděl tolik sněhu. Země za okny domova je chladná. Z okapů visí jehly rampouchů. Nahlížím přes okno a cigaretový kouř do dálky až k lesu za lomem a ještě dál… Dnes je mi přesně 23 let..
Maluji slunečnici a obdivuji odvahu a zodpovědnost všech rodičů. Nemám odvahu přivést na svět dítě, ve svém bohémském životě, někdy se s problémy postarám sám o sebe, natož o čisté bezbranné dítě ve světě ve kterém zbraně vládnou vždy a všude. Tisíce různých nepředvídatelných zbraní, zbraně jsou argumenty a argumenty vytvářejí sílu a ta plodí moc. Moc vládne v celé spirále vytváření historie – ve spirále dění…

Kámoš Petr mi řekl: „Strupino, život s dětmi je barevnější…“ A já si najednou uvědomuji svojí volnost. Nikdo mě prakticky do ničeho nenutí a mám nebezpečně mnoho volného času. Nejsem vázán povinnostmi a politikou jako generace mých rodičů a  mých starších přátel. Nebojuji za svobodu a netrpím pro její nedostatek. Mám nebezpečně mnoho volného času, který se nenávratně ztrácí, jako vzpomínka na dobrý skutek vykonaný pro dobro všech nebo aspoň většiny, v hladinách a hlubinách minulosti. Za oknem leží moře sněhu a otazníků…

Ztratil jsem všechny ideály mládí a neumím si vážit věcí, které jsou pro mne jakousi samozřejmostí. Jsem moc velký rebel na to abych se nechal vést nebo jsem stále nepoznal toho pravého šamana. Jsem „na cestě“. Opít se je velmi jednoduché, to vím. Děkuji všem za mnoho. Jsme svědci věčnosti, svědci donekonečna se opakujících šťastných a smutných událostí. Statistici dobrých a špatných zpráv a informací. Apoštolové zítřejšího dne a porota spokojenosti. Chci se umět radovat z maličkostí a dělit se o krásu s blízkými. Chci být dobrým člověkem a umět přijímat i rozdávat dobro a lásku…
 
Maluji na zeď květinu která se točí za sluncem, aby večer vypadala smutně s pohledem upřeným k zemi a listy padlými podél znaveného těla… Kameloti chladných dnů opilí rumem křičí: „Svět kráčí špatným směrem osudu naproti. A co děti?“ Možná nepůjdu nikam. Budu tady s vámi. Smím? Budu tady chybovat, hovořit a důvěřovat těm, kterým věřím a mlčet těm, o kterých pochybuji, budu pít pivo s kořalkou a zbytečně a  „pro nic“ se nervovat a někdy vybouchnu a řeknu nahlas co si myslím pod maskou decentnosti.
Jsem tady a budu tady – smiřte se s tím, polibte si, promiňte mi – maluji slunečnici, protože miluji život, který stojí za to žít….a to bude vítězství stejně jako život zdravého dítěte.

Petr Pojar - VIKTORIE

Na pozadí ekologických, ekonomických
a mezilidských válek
jsou naše životy jak plátno
promítané na plot.
A přitom jediným skutečným vítězstvím,
možným a dosažitelným
na této živé planetě
je ŽIVOT.

PS: Naše dcera se jmenuje Viktorie.