No, jestli si někdo myslí, že ne, do měsíce zjistí, že masivní předvánoční kampaň přinese sakra hodně infarktů. Dětskou TV reklamou zešílená pacholata se budou vztekat před každým hračkářstvím až do nepříčetnosti, pak prožijí trauma z čerta a koš plnej banánů a nakonec ten Ježich. A zlatý prasátko, budeš-li se, milé batole, postit.

Ještě že ale nežiju třeba v Rakousku, jelikož tam začnou před velikonocema blbnout s velikonočním zajícem, kterej taky nosí dárečky - a podivme se - ještě víc než Ježíšek. Jupííí. Ale proč jsem si na to vzpomněl. Jelikož jsem se prohraboval starými listy papírů, popsanými obálkami a účtenkami a starými zápisníky a kromě mnoha jiných věcí jsem tam našel text ještě z dob, kdy jsem jako obchoďák pracoval v rozhlasu. A bylo kousek před Vánoci.

Pondělí, 1.12.1997

Prázdné, těžké dny.
Zjevení marnosti v prořízlé tváři
a v bezzubých ústech rváče.
Vkročil do vlhké ulice
a na smáčených kočičích hlavách
si rozbil kolena, čelo a podřel ruce.

Tichá, bezzubá ústa děsivého večera.
Svátky zrození nadosah a v nevěrách.
A  v pátravém pohledu pátravé náruče pot.
Není ti líto? Čvachtá dech.
Provokativní revolta zestárlé redaktorky.
Její skulinovitý smích nezapadá do kroků,
ale do jeho nálady.
On usíná, polostoje, mezi ZASTÁVKOU a CESTOU.
Jelikož není moudřejších rán a nocí.
Moudrost se laská s bezmocí.
Marnost si zlatí kaluže a plove
jak kachna pečená ve vlastní šťávě.
Když taje. Všechno. I zima roztála,
i žluklé nanuky slov.
Svátky zrození nadosah
a on pod nebem klečí,
POD KOLENY HRÁCH
a kolem, všude kolem,
ten rybí, vleklý, plískavičný pach.

A ještě jeden text závdavkem, ze stejné doby…

Jsme kompars na film, kde tě objeví.
Někde v Hollywoodu, to se ví!
Kde Madony kráčí svými chodníky
a tobě z květin staví pomníky.

Kompars a po něm konference.
Tvůj dech a hlas. Déšť. Propletence.
Noviny plodí tvoje slova,
den po dni, znova, znova … Nová?