Prostě nemáš čas, nemáš tolik času, aby vůbec mohl tvůj byť jakýkoli vzdor vůči naprosto nesmyslné neúprosnosti, diktované vlastně námi samými, aspoň na chvíli proniknout skulinou harampádí, jako snad světlo hustým křovím. A vždycky jen na chvíli, jako by ti někdo na chviličku, na zlomek pozemského času, poodhrnul jakýsi KOUSÍNEK opony a zase hned ucuk´.  

Je velmi těžké neustále si uvědomovat rozdíl mezi konkrétní osobní situací vzniklou
pod tlakem doby a společnosti a vlivem jakési kombinace osobních postojů a náhod a těmi skutečnými problémy valícími se na většinu, vzniklými již zřejmě poznaným mechanismem, který však jaksi zdánlivě, či možná i skutečně, nelze změnit.

Seděli u Lipáků chvíli dva mladí kluci, 23 let, ten prvý pracuje jako jakýsi konstruktér, dělá v 3D softu, v Autocadu a pracuje v malé firmě, jejíž existence zřejmě stojí na naprosto zasloužené pozici a renomé jeho šéfa ve velmi odborném oboru. Šéf je však ždíme jako lufy. Cizokrajné okurky, které když dokonale vyschnou, zbude z nich pevná kostra vhodná k masáži únavou znavených těl.
“On to tak prostě dělá,“ říká Címa. „Prostě si bere ze školy mladý kluky, nasadí minimální plat a je to všechno na úkor kvality, protože kdyby je tam někdo ved´… Vidím to ve smyslu „cítit to“ na sobě, mám s tím už zkušenost. A hlavně, kdyby nakonec aspoň přidal, když už se zapotíš a vypotíš krev. Když už se zaučíš a něco naučíš. A kdyby to aspoň byla pohoda. Někdy je, ale pak se sesypou zakázky a je hustě. A navíc šéf přidá jen trochu, když už musí. Ten můj minulej kolega tak odešel, někde mu nabídli 15 a on to šéfovi řek´a on mu hned dal 15 a jemu to bylo tak proti mysli, že vlastně mohl dostat přidáno dávno, že to už dávno mohlo být možné, až se naštval a stejně odešel jinam.“
“To je pak právě spousta blbě a hluboko pod cenou udělanejch návrhů. I hotový manuální práce. A po čase se to zjistí, ale až po moc dlouhém. A ty žiješ teď, tady a musíš každej měsíc … solit … Pořád. Prostě nemáš čas, nemáš tolik času, aby vůbec mohl tvůj byť jakýkoli vzdor vůči naprosto nesmyslné neúprosnosti, diktované vlastně námi samými, aspoň na chvíli proniknout skulinou harampádí, jako snad světlo hustým křovím. A vždycky jen na chvíli, jako by ti někdo na chviličku, na zlomek pozemského času, poodhrnul jakýsi KOUSÍNEK opony a zase hned ucuk´. Je to všechno strašně pomalé, ten vývoj, ty lepší změny. To prokoukákávání. Teda - alespoň si myslíme, že některé změny povedou k dobru.

Pak je samozřejmě strašlivej průser, když nás naši potomci vyvedou z VELIKÝHO VOMYLU. Je třeba si umývat hlavy a sypat na ně popel a prostě si přiznat, že jsme něco opravdu pořádně posrali.“
Címa se ušklíb v jakémsi pokusu o úsměv, načež se skutečně usmál a Slája, sedící vedle něj, se usmál naprosto upřímně a bezelstně, však s naprosto jasným gestem souhlasu.
Markéta si vzala kousek utopence. Kvůli ní se tu vlastně všichni sešli. Už toho na ni bylo moc. Dcerku ještě tu a tam kojí a hlavně u ní je od rána do večera a v neděli se jí na motorce zabil bratranec. 31 let, ženatý, dvě děti, 10 a 5 let. Byl na kaši, rodině přinesli jen helmu. Tělo jim ani neukážou a v pátek je kremace. Stejný den, kdy se dozvěděla, co se stalo bratranci, jí volala spolužačka, přítelkyně z lavice, že její bratr skočil pod vlak a přišel o nohu. Už to udělal jednou, je schizofrenik, to přišel o ruku, však přišili mu ji. Ani v jednom případě se nedokázal zabít. Je to divná půlka září.

„Tempo je úžasně rychlý i v umírání, až mě z toho mrazí,“ řekl Lipák. „Vezmi si, oni se to jeden den dozví, jeho žena a rodiče a hned druhý den už musí organizovat pohřeb, úřady, papírování. To je prostě strašný. Proč nemůže tělo zůstat aspoň 2 tejdny někde v mrazáku. Vždyť technologicky to určitě jde…“
„Jeho žena se zhroutila a je v nemocnici, vlastně ani nevím, u koho jsou děti. Jen jsem slyšela, že malá Míša už o tátově smrti ví, teda jestli si to opravdu uvědomuje, to asi nemůže vědět nikdo,“ skočila mu do řeči Markéta.
„Pamatuju si před pohřbem mýho dědy. Vzala si nás v krematoriu na starost mladá manažerka se strojeným, profesionálně hereckým smutečním hlasem. Pohybovala se v jakýmsi obzvláštním tónu falše, strojenosti a tím pádem neupřímna. Když jsem pak řekl, ať na závěr zahrají Nabukodonozora, ještě jsem netušil, co s tím udělá „kapela.“ Hudbě teda vůbec nerozumím, ale jedno od té doby vím. Doba filharmoniků v krematóriích je pryč, aspoň v některých určitě. Nejprve ale slečna spustila před katafalkem a bylo to tak příšerný představení a ten kněz po ní už byl taky tak strašlivě ohranej, že mojí mámy bratranec ze všeho zezelenal na nezralý jabko a omdlel. Vynášeli ho ven z krematória a ještě pak dlouho podpírali na lavičce. Zvlášť způsob, jak slečna příbuzenstvu sdělila, že nejbližší rodina si nepřeje kondolence příbuzných … Kdyby řekla: JĎETE DO PRDLE, udělala by líp.“
Markéta donesla na stůl domácí utopence. Címa se před morbidností a absurdností nabídky vzhledem k nastálé situaci a důvodu jejich setkání absurdně usmál. Ale nakonec si vzal, vypadali lákavě, ti utopenci. Markéta si na utopencích pochutnávala ve stylu Postřižin a Lipák si vzpomněl na vyprávění Chemickýho, že jeho Anče, jak teď marodí, mu při jedné z jeho návštěv řeklo: „Tak jsi to chtěl, co, Francine? Mít mě uvázanou na lůžku, abych se nemohla hnout z místa a ošetřovat si mě.“ Klobouk dolů, její humor a nadhled, přitom ji třeštila hlava k prasknutí a brala tak silný prášky, že by zabily vola. Ještě před týdnem myslela, že je to encefalitida, pak ale doktoři zjistili, že vlastně vůbec nevědí, co jí je.

“Hele, Pepčo, je pak i strašně moc špatně a pod cenou udělaných plakátů, webů, vůbec všeho, i staveb. Tahle neúprosnost začíná být v každém oboru. Všude hledají mladé, formovatelné a nejsnáze vyčerpávatelné, jelikož nejvíc nabité a nevybité. Hlavně však také
s nízkými životními náklady a nízkým nárokem na mzdu. Až na nějaký specifický obory,
či aspoň dobře platící firmy, byť s nároky nemenšími. A další generace, co přicházejí, jsou připravované na ještě větší výkony. Vůbec nelze předpokládat, kde jsou hranice našich možností a ty jsou svým způsobem permanentně testovány. A co když už jsme je překročili, nebo brzy překročíme. A není naopak tohle moje uvažování už jen jakýmsi rozumbradováním, protože tempo prostě půjde dál a převálcuje mě a chyba bude ve mně, že už nestíhám?”
Dostali se na hranici paranoi. Náhle všichni zatoužili po křehké květince a dobrém prsu, jak psal Jan Štern ve svém neofreudovství. Před sebou obrovskou hromadu zlejch koz a smradlavejch fekálií. Schizoidní oscilace po dvou pólech a mezi nimi rozproudila hovor do navzájem se překrývajících, často naprosto nesouvisejících témat. Niť se rozpadla a roztřepila. Ochutnávali utopence a co chvíli se cípkem namočeného kapesníku vynořila smrt a zase zapadla do tmy. Jen to cáklo a rozvířily se kruhy.

Címa se Slájou byli předtím na rybách. Chytli dvě pěkný, Lipáka ani Markétu jakožto nerybáře vůbec nenapadlo zeptat se na jméno lapeného živočišného druhu. Kluci je musí ještě dnes v noci vykuchat, jelikož je hned na hrázi usmrtili. Tady na balkóně nechtěli, protože odletují šupiny, Címa neumí stahovat kůži i se šupinami a navíc říká, že je mu vždycky mdlo, když zabíjí a stahuje rybu, ale musí, protože je jedinej z rodiny, kdo to ještě dokáže, usmrtit a vykuchat rybu, i o Vánocích, však nechce se mu, ale když to udělá, necítí pocit viny, udělá se mu však mdlo. Vždycky a musí při tom mít hodně prostoru a někoho při ruce, kdyby sebou seknul.
„Kdyby si chtěli lidé postavit skutečně smysluplný zákony, museli by přebudovat hierarchii a skutečně nejtěžšími zločiny by museli stanovit manipulaci a zneužívání. Jakýchkoli norem, kohokoli kýmkoli. A lidé by se pomalu a postupně začali učit odvykat největšímu všehříchu a kolektivní lži zároveň a vlastně i jakési společné stupiditě,“ spustil Lipák a pořád se díval na Címu, jestli rozumí. „Já vim, už naprosto melu, však to tak nějak cítím, utvořil jsem si na to názor a buď to tak je, nebo ho prostě budu muset změnit a přiznat chybu, když se dozvím něco víc, co mi zapadne do mého způsobu uvažování. Patent na rozum z nás nemá nikdo.“
“Naši jsou úplně vyřízení,“ řekla Markéta. „Už od včerejška neměli chuť jíst a ani nejedli. Kdyby se večer neuspali pivem, snad by ani neusli. Už to ví i Kačer, byl převálcovanej a řekl, že jde spát a nechtěl do telefonu moc mluvit.“

Téma se vrátilo a rozprostřelo nade všemi jako hrobové ticho složené z několika vět. Kluci už měli chuť se zvednout a jít.

„Svět je divnej,“ řekl Címa. „Taky jezdím na motorce a taky mám strach a cítím, že se dobrovolně stávám křehkým a zranitelným. Ač jiným způsobem, než uvzdychaný romantik, však se stejným efektem a koneckonců i výsledkem.“
Pánové kouřili trávu, v tomto případě a pro tento večer anestetikum pro mladší generaci. Rodičům stačil lahváč a frťan. Poslouchali Oldřicha Janotu, Sešité. Ten zvláštní hluboký buben byl oněmující. Janota jakožto skutečný Lesapán, či co. Po okolních vsích se sice jeden lesapán pohyboval, ale natoli si utéct do krajiny jako Janota, to docílí opravdu málokdo.

Címa se Slájou se chystali na vykuchání ryby, Markéta na přilehnutí k dceři, aby byla po ruce, až se malá probudí, na páteční pohřeb a ještě spoustu smutných večerů, ale i veselých, radostných a šťastných. Lipák to nějak musí ustát a práce má dost, i sebe stále ustává a zase chybuje a selhává a zase se staví zpátky na nohy. A zase je šťastný. Prostě žije a chce žít. 

Bylo to zvláštní posezení mladých lidí a jejich témata byla nějak divná, nějak až příliš nepatřičná věku a životní situaci a nebo právěže … Však byla.

Pak se rozešli, každý za těmi svými dny a tématy a doufali, že celej podzim bude lepší, jak krásná, křehká květina, vyrostlá z úzké škvíry v asfaltu.