17. listopadu 1989 vyšel český národ do ulic co jednotřídka mateřské školy světa. Rozývená, snad utržená ze řetězu a nádherně, sladce nevědomá a naivní stvoření. K pocitu naprosté svobody stála na přechodu učitelka a plácačkou ukázala směr. Když jsem se ohlédl, měla na sobě uniformu a přes ni přetaženou růžovou halenu. Rozdávala lízátka, tleskala rukama a nutila zpívat i ty, kteří neměli žádný hlas. Byl to snad kotel fotbalového stadiónu namísto života, který měl přijít? Když z tolika hrdel se neslo arénou: „Soudce je píča. Hoďte na něj síť.“

(útržek)

Modrá obloha.
„Chybí mi modrá obloha. Už přes tejden je jen zataženo, tu a tam se mezi neprostupnou šedí válí bělavý cucky roztrhanejch snů.“

Čekáme. Jakoby zapomněli zvednout oponu a představení UŽ BĚŽELO někde za ní a my si koupili lístky a seděli s chladnoucím POPCORNEM a civěli nad svou hloupostí, že už jsme natolik zblbli, že sedíme v divadle, kde zapomněli zvednout tu oponu, a že nic nevidíme a též zvuky jsou jen tlumené a nedokážeme se už ani políbit. A všichni, všichni v té řadě čekáme, až se někdo zvedne a jediným pohybem ruky rozhrne tu hadrovou černou hráz mezi realitou a snem.

Až konečně mnozí zase dostanou skutečnou odvahu žít a vzepřít se bezmoci, co brání nejen životu samému, však hlavně zdravému rozumu, bez kterého už nebudeme ani zvířaty, nýbrž tupým, domestikovaným stádem v přepychových kravínech.

Je tak zvláštní, že v téhle situaci záleží na jediném, kdo se zvedne, však dobro a pravdu, pach věčných archetypů, má v sobě ukryté každý. Jenomže nános všech smetí a lásek a závislotí to všechno pěkně pokrývá a pomalu, pomalu vytlačuje z našeho vědomí. „Davu nepomůže vůdce, dav může pomoci pouze sám sobě, přestane-li být davem. Bůh není bytost, bůh je vědomí. Je v každém z nás a rozumí.“

„Ve školách mě učili, že nervový buňky po celý život jen odumírají, a že se tomu máme bránit, nesmíme pít, kouřit, pracovat v nezdravým prostředí a dělat nezdravý věci a možná, že chtěli říct i: „nezdravě myslet.“ No jo, vychovávali nás soudruzi, teda jen do mých sedmnácti? O lidským mozku, nervových buňkách, genetice a dalších se toho o moc víc nevědělo ani na západě. A dnes už se vyučuje, že neurony se mohou dokonce i dělit jako jakékoli jiné buňky našich těl, záleží jen na tom, zda mozek používáme.

Používání mozku je však nebezpečné, není-li poplatné době a systému, ve kterém žijeme. To bohužel platilo a zdá se, platí „furt.“

Ano, trocha politiky, trocha filosofie a trocha spekulací do toho pošmourného dne, kdy protrhnout oponu lží a kolektivních vin, jichž se stáváme součástí a tedy DOPOUŠTÍME, může být tak snadné, však ve skutečnosti je tolik těžké. Tím víc, že jakási kolektivní vina vzniká především kupením se vin individuálních. Ten starej totalitní introjekt, co prolejzá Evropou jak morová rána už od „AURORY“ a „Hitlerových malířských pokusů.“ To konzervativní svinstvo v duchu jedinýho správnýho směru, kterým jsme nasáti už od dob našich středověkých předků a i z dob ještě minulejších. Jakoby si naše duše už s příchodem na svět přinášely ty špatné návyky, které jakoby se tady, na zemi, pak už jen potvrdily.

A mnozí NOVÍ literáti sní své sny v kotelnách a na poštách a bůhvíkde a přitom ty nový proudy jsou už dávno úplně jinde. Že se budoucí autoři dnes posbírávají na internetu, je zřejmé, vůbec bych se však nedivil, kdyby se nějaký nový básník vyřítil třeba z řad justiční stráže, nebo vězeňské služby. Lidé ukrytí pod křídlem státu totiž mají mnohem víc času na čtení a právě v zaměstnání. A že takového i znám, byť nepíše, jen “louská.”

Alespoň trochu světla!

Být pouhým inventářem doby ve smyslu „cítit se tak,“ by bylo šílené, ale ta zoufalost, že neudělám nic a zítra už možná se roztrhají mraky, nebo až za sto nebo tisíce let, je všudypřítomná jak nemoc. Já, člen generace, která má už od dětství systematicky implementovánu paranoiu a strach. Je jedno zrovna kým.

Čekáme, čekáme až se rozední a nad hlavou oblaka v modré se budou pravidelně střídat s rudnoucím západem slunce nad hladinou tmy. Až nastane nějaká rovnováha. Jelikož protiklady nezapudíš. A my budeme znova a znova říkat ta hloupá a naivní slova, co ve své podstatě neobsahují žádnou lyriku, jen žánrový obrazy, jakejsi kousek debilního ticha někdy před usnutím. Ale bude na chvíli zase klid a mír.

A když ne, přijít sem tak ještě jednou … ještě jednou se narodit … ještě jednou se pokusit něco změnit tak, že splynout se světem mimo hranice politických a filosofických realit.

17. listopadu 1989 vyšel český národ do ulic co jednotřídka mateřské školy světa. Rozývená, snad utržená ze řetězu a nádherně, sladce nevědomá a naivní stvoření. K pocitu naprosté svobody stála na přechodu učitelka a plácačkou ukázala směr. Když jsem se ohlédl, měla uniformu a přes ni přetaženou halenu. Rozdávala lízátka, tleskala rukama a nutila zpívat i ty, kteří neměli žádný hlas. Byl to snad kotel fotbalového stadiónu namísto života, který měl přijít? Když z tolika hrdel se neslo arénou: „Soudce je píča. Hoďte na něj síť.“ A přišli noví vůdci a každý uvěřil něčemu a něčemu zas ne a nic bylo i nebylo pravdivé, ani lživé. Polovičatost se pomalu, ale jistě, stala normou i morem. A soudce byl „píča“ a novej je taky. Nikdo nevěděl, co je život v demokracii a nikdo nevěděl, že iluze je ve skutečnosti mnohem větší, než si vůbec lze představit. Ta nejsilnější část světa se od demokracie začala odvracet a my si v té době mysleli, že ji máme! A budeme se ji učit a řídit se jí. S těmi lidmi, kteří snad ve zbroji blanických rytířů převlečeni, ukradli světlo.

A my si mysleli, že ji máme.

Teda - MY - ta určitá část společnosti, lidé nezasvěcení, zatím neposkvrnění, či vzdorující. Ti, kteří nemuseli navenek měnit své myšlení. Ti, kteří chtěli růst. Ti, kteří rostou a nevěděli, prostě DĚTI! Byli jsme dětmi a jsme jimi stále, bylo by však dobré přestat mlčet. Nazývat věci pravými jmény a šlechtickou rukavičku pravd otřískat o držky neřádů. „Jde tu především o zisk, okamžitý, pod pláštíkem své dlouhodobé maximalizace, která je ve skutečnosti okamžitá. Svoboda opět ztratila svůj význam a slovník ji zase postrádá.“ Svoboda není encyklopedickým heslem řešícím všechno nesvobodné mimo náš vlastní kruh. Svoboda je naším konkrétním, identickým stavem, teprve ve skutečné svobodě může jakákoli individualita plně dozrát. Proč jen se to učíme jinak?

A naši filozofové mlčí. Buď ze svých hrobů, nebo ze svých poct. Ale pěkně po pořádku. Jsou to naše příběhy, kterými vyryjeme do nebes osudy nás všech. Je nutné být vzpurný. Když selže aparát, jemuž jsme důvěřovali, zbývají už jenom dvě věci: VLASTNÍ NÁPAD a OBČANSKÁ NEPOSLUŠNOST, na kterou dokonce máme v ÚSTAVĚ zakotvené PRÁVO.

Svět není politická hra a život nepatří normám. Politika je fikce, iluze, virtuální realita mocenského principu vládnutí. A žádný nový fábor nepřinese nový život. Jen uvědomění si sebe sama a vítězství nad strachem, dokud ještě není úplně zbytečné.

Chybí mi modrá obloha nad hlavou, jsem obyčejný zadlužený občan zadlužené země a všechno, co prý fyzicky vlastním, patří jiným. Přesto se cítím být alespoň trochu již svobodný, jelikož tento dluh odmítám. Byl učiněn pod nátlakem!