„No jistě a ve všem ti dokonce vyhoví jeden úředník, rovnou vědí, kolik ti přiznat na sociálních dávkách, neobejdeš-li se bez nich a například vyřeší mateřskou tvé ženy. Úředníci jsou slušní, usměvaví a ochotní, rádi poradí a pokud se v přiznání spleteš o drobné, je to tolerováno.“ Tomášovi se zdálo, že poslouchá jakousi fikci. Proboha, vždyť je to jen přes kopec, pouhých 60 kilometrů od hranic, copak si čeští „inženýři úřednictva“ nevšimli něčeho tak do očí bijícího, když opravdu stačí „jen překročit hranice?“

Vcelku příjemná servírka, trochu obtloustlejší, však sympatické tváře i postavy, jim snad už popáté za několik posledních minut na jejich žádosti odvětila „ja vól.“ Znělo to až trochu komediálně, jako z nějakého válečného filmu. Poté jim přinesla výbornou krémovou polévku, pivo místní výroby, neméně dobré, ještě vonící starými dobrými dubovými sudy a popřála „na zdraví“ a „dobrou chuť.“ „Ja vól“ už znova neřekla, jelikož mezi přáním něčeho dobrého a až teatrálním projevem loajality k zákazníkovi je skutečně veliký rozdíl i mezi hornorakouskými sedláky. No, ti by se divili, kdyby třeba jako ukrajinští gastarbeiteři navštívili některé “slušností vyhlášené“ restaurace v Česku.

Oba muži seděli na zahrádce obyčejné lidové vývařovny s barem a koutem pro nadměrné pijany piva. Dva bratři. Jeden již úspěšný gastarbeiter, druhý terpve krátce hledající job ve stejném místě. Pomalu srkali polévku a pivo a hovořili. Ještě nedávno mezi nimi vládlo jakési nedorozumění, plynoucí z vzájemného nepochopení situací, v jakých se oba ocitli. Každý v natolik odlišné, tak diametrálně jiné, že shodu v názorech téměř vylučovaly.

Jarouš se jmenoval ten v Rakousku již zabydlený a právě bratrovi při jídle objasňoval rozdíl mezi rakouským a českým finančním úřadem.

Tomáš, ten druhý, se do něj náhle navezl : „Chceš mi říct, že finančák je tu pomalu největší budovou ve městě proto, aby pracoval skutečně efektivně?“

„No jasně, jelikož je tu v jednom úřadu akumulováno vše, co se týká financí, včetně věcí sociálních, podpory v nezaměstnanosti a tak dále. Jedině zdravotní pojišťovna je samostatnou organizací. Prostě si na úřad dojdeš, veškeré údaje o tobě již mají přehledně zpracované v počítači, vyřídíš si vše potřebné a aniž bys byl honěn od čerta k ďáblu,
z jednoho konce města na druhý, můžeš si posléze zajít na kávu, nebo třeba na pivo.“

Jarouš Tomášovi skoro vyrazil dech. „Cože? Finančák, sociálka, úřad práce, to všechno je v jedné budově?“

„No jistě a ve všem ti dokonce vyhoví jeden úředník, rovnou vědí, kolik ti přiznat na sociálních dávkách, neobejdeš-li se bez nich a například vyřeší mateřskou tvé ženy. Úředníci jsou slušní, usměvaví a ochotní, rádi poradí a pokud se v přiznání spleteš o drobné, je to tolerováno.“

Tomášovi se zdálo, že poslouchá jakousi fikci. Proboha, vždyť je to jen přes kopec, pouhých 60 kilometrů od hranic, copak si čeští „inženýři úřednictva“ nevšimli něčeho tak do očí bijícího, když opravdu stačí „jen překročit hranice?“

„Podívej, ceny zboží už máme se západem srovnané, ne-li mnohem vyšší. Mně se vyplatí koupit si tady i auto. Je prostě levnější. Nedávno jsem koupil i levnější rohlíky, každý byl velký asi tak jako menší skýva chleba. Ano, dražší jsou tu služby, ale proč? Protože si váží živnostníků a příjmy zvýšeným cenám služeb samozřejmě odpovídají. Ovšem, když se dostaneš do složité životní situace a mnohé služby si budeš muset odříct, veškeré potřebné zboží si byť už jen z podpory, mateřské či různých sociálních dávek prostě snadno pořídíš. Rakouská vesnice proto v podstatě nezná bezdomovectví a přesto najdeš i v městečku o pěti tisících obyvatelích sociální centrum jakési pomoci v nouzi, kde se o tebe postarají, buď jen přes den, nebo i s noclehem.“

To už „nevěřící Tomáš“ způsobně žvýkal steak s hromadou rozličné zeleniny a pouhými čtyřmi bramborami uprostřed té barevné směsi.

„Jí se tu střídmě. Samá zelenina, pár brambor, však poctivá polévka a poctivá porce masa,“ pokračoval Jarouš a Tomáš vzpomínal na nedávný oběď v malé jihočeské restauraci, kde dostal ke stogramovému řízku jménem - Samá Šlacha hromadu nemaštěných brambor a za máslo si připlatil tři koruny.

„V ceně vašeho menu je i salát, můžete si ho dle chuti vybrat uvnitř v restauraci,“ řekla právě přiběhnuvší javól-servírka, oba se zvedli, Tomáš na stole po předchozím bratrově upozornění, že „tady se nekrade,“ nechal bez obav ležet velmi drahý a kvalitní fotoaparát a oba odcupitali do srdce restaurace, kde bylo možné složit si z obrovského množství zeleniny, ovoce a různých zálivek salátovou mísu větší než samotné menu. Nandali si jen skromně, jako všichni ostatní, jelikož nemuseli jíst „do zásoby.“ Když ti něčeho nabídnou hromadu, nesmíš odejít s plnou nůší. Jen podle chuti a co sníš, abys zbytečně nevyhazoval. Vlastně je to takový „malý komunismus za dobrou cenu.“

S jídlem byli v půlce a Tomáš se rozesmál: „Střídmě, jó? Vždyť já už se ani nehnu.“

„Je to samá zelenina, za půl hodiny jsi zase v pohodě. Představ si, že tady moc nejedí sladké. A když už, víc různé druhy pečiva s náplní a koláčů, než zákusky. Jednou jsem na firemní oslavu přivezl nádherný třípatrový dort a všichni se mi vysmáli. Nakonec jsem se podělil s uklízečkou. Nižší třída může, od středních vrstev je ignorace přílišných sladkostí společenským bontonem. zato jablko, nebo broskev, najdeš snad na každém pracovním stole. Je to ozdoba i zdravý doplněk stravy.“

Dojedli, Jarouš dal Tomovi dvacet euro, aby si ve městě nepřipadal jako úplnej žebrák a rázně odpochodoval do své kanceláře. Pracuje jako dobře postavený bankovní úředník, je jediným ze dvou vysokoškoláků v centrále banky, tím druhým je ředitel a Jaroušova práce spočívá v auditu a kontrolách dlužníků. V podstatě je to rutinní práce, jelikož problémy dlužníků se stále opakují, většinou jde u těch chronických o problém sezónnosti jejich profese. Nestačí si vytvořit dostatečné rezervy a pak jsou náhle na dně.

Nakonec se jim dluhy každý rok nabalují, až překročí hranici únosnosti. V Rakousku je banka v podstatě mocnější a také tvrdší, než finanční úřad. Banka je alfou a omegou společnosti, kolem bank se točí snad vše.

Tomáš si objednal kávu a hlavou mu běžel už ukončený pracovní pohovor. Majitel firmy byl v šoku z toho, že každá jeho grafika je v jiném stylu. Byl překvapen, že v Čechách je naprosto běžné přizpůsobit se stylu zákazníka, případně si styl nastudovat, i kdyby to mělo být třeba baroko.

Řekl doslova: „My razíme náš styl a pokud tento styl zákazník nepřijme, nemůže se stát naším zákazníkem.“ Tomáš odpověděl: „Těžko si dovedu představit, že bych si mezi zákazníky ještě měl vybírat. Často je těžké přesvědčit je, že jejich barva je sice pěkná na tiskovinách, na monitoru však bude ostrá, protivná.“

„Takové věci vůbec neřešíme, vezmeme barvy, jak jsou a nasekáme to,“ řekl majitel menšího internetového studia a Tom se téměř zpotil. Takže vše, co dělá, vlastně dělá zbytečně. Tady bude muset upustit od tolika zásad, že má náhle pocit, že odcestoval na východ, ne na západ. „Proč bychom si měli jakkoli komplikovat život,“ řekl majitel firmy a zaklapl desky.

„Vaše věci se mi líbí, pro nás se ale budete muset přizpůsobit našemu stylu.“ „Celou kariéru nedělám nic jiného, než že tancuju mezi styly,“ odpověděl Tomáš a s úsměvy si podali ruce. „Takže čekám na Vaši cenovou nabídku,“ řekl podnikatel a otevřel Tomášovi dveře. Ten byl zmatený. Říkal si pro sebe: “Takže já toho vlastně umím mnohem víc, než oni, narozdíl od většiny z nich mám dokonce i vysokoškolské vzdělání a přesto se doma nemůžu prosadit a tady mi otevřou dveře hned v první firmě, o kterou zakopnu.

A ještě ke všemu bych mohl nadále pracovat doma. Proč jen jsem se já vůl takovému kroku celé roky bránil? Jakási hrdost? Blbost! Nač? Strach? Z čeho? Že se budu muset přizpůsobit? Nic jiného po mně snad nikdy nikdo nechtěl, a když jsem přišel se svým nápadem, byl často zameten pod stůl, nebo prostě nevydělal. Nebo se objevil jindy a jinde, že prý je přece běžné, že dva lidé vymyslí to samé. V takovou chvíli vždy nenáviděl Cimrmana. Nebýt jeho, takový blud by do českých hlav nikdy nevstoupil.

„Tak fajn,“ řekl si, „sbohem macešské Česko. Tady budu vydělávat a tam - doma - si budu říkat, co budu chtít. Nebudu totiž na soudruzích z politických stran a jejich úřednictvu jakkoli závislý. A že v tom ty ostatní malé, drobné, bezvýznamné Čechy nenechám. Je mojí povinností říct a napsat, co si myslím. A jedno vám ale říkám hned, seberte se a jeďte za hranice ukázat, co umíte, oni to totiž většinou ani netuší. Jak se říká, když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře. A ničeho se nebojte, budou respektovat vaši snahu učit se jazyk. Jde jim o vaše schopnosti v oboru. A paradoxně mají malé procento vysokoškoláků, proto o ty z východu tak stojí.“

Tomášovi uběhlo několik hodin bloumáním po městě, prohlížením výloh i lidských tváří, cen i věcí k nezaplacení, občasných zdvořilostních rozhovorů …

„Vy nejste odsud, že?“ Zeptal se řezník v lahůdkách. „Nejsem, jsem z Čech, jsem grafický designér a hledám tu práci.“ „Aha, tak to hodně štěstí. A dobrou chuť,“ odpověděl robustní řezník a upřímně se usmál. Sotva Tomáš vykročil s pivem na zahrádku, už se řezník rozběhl ke své kolegyni a říkal něco jako: „Já to poznal hned na oblečení, takové se u nás neprodává, ten sympatický mladý muž je Čech, kvalifikovaný odborník a hledá tu práci.“ Dál už Tom neposlouchal. Zanedlouho měl s bratrem druhou schůzku. Ten nakonec přiběhl celý rozradostněný.

„Sakra, mně se ulevilo, na účtě se mi objevily přídavky na děti, v přepočtu dvacet tisíc za dva měsíce. Přišly v pravý čas, vždyť výplatu mám až za 14 dní a všechno, co jsem
do léta vidělal, už jsem prostavěl.“

„Kolik?“ Zakroutil Tomáš nevěřícně hlavou. Vždyť vyděláváš hodně, jakto že ti přídavky dají? „U těchto přídavků nezávisí na výši výdělku, prostě je dostane každý.“

Tomášovo čelo už bylo orošené jak z ledničky vytažená láhev.

„Prosímtě, kolik v Rakousku dostane od státu třeba taková matka na mateřské dovolené?“

Jarouš začal zpaměti počítat a pak řekl: „Bez alimentů cirka 1.200 euro.“

„Při stejných, ne-li nižších cenách zboží, než u nás?“

„No jasně, u nás všechno sežere stát a pak aby z nich člověk každou korunu páčil a naopak, když ti vyměří penále, je tak tučné, že to i roky rozdejcháváš. Prostě nás soudruzi a jejich děti systematicky okrádají. A víš jaké firmy jsou nejhorší? Zahraniční firmy s horentně odměňovaným českým menežmentem. A může za to právě českej menežment, co si ta hovada dovolí k zaměstnancům, to by se tady prostě nemohlo stát. A když, byl by z toho velmi rychlý a tvrdý proces.“

Tomášovi už se únavou zavírala víčka, už toho na něj bylo moc. Poprvé po deseti letech v Rakousku. Poprvé mohl srovnat životní úroveň. A to byl v nejchudší z oblastí západu. A kromě jiného zjistil jedno: skutečně je doma neustále okrádán a šikanován. Skutečně jej jen „kdosi“ nechce pustit k trochu rozumným penězům. Skutečně je nedobrovolným otrokem. A také pochopil, proč se rozjíždí tak masivní zdražovací kampaň kolem cen cigaret. Z výrobků jsou totiž tím jediným, co je u nás ještě pořád výrazně levnější, než na západě, teda pardon - na jihu. A jak jinak by nás mohli strašit západními cenami, když opak je již pravdou? Stačí jediná bílá vrána a vymývačka od rána do večera, ve všech médiích. Také pochopil, že jeho zemi čeká masivní zdražování veškerých služeb. Bez adekvátního růstu mezd, že nás čeká měna, která z nás možná učiní úplné žebráky a vyžene na dlažbu další desetitisíce lidí. A skutečně pochopil, že doma už pracovat nemůže, po prvním dni v Rakousku, který neprožil jako turista, však jako rájem i peklem provázený Dante.

A pochopil, že se českým soudruhům napříč celým politickým spektrem skutečně podařilo vytvořit z naší země pořádné kocourkovské „inferno.“

To byl první den „nevěřícího Tomáše“ za hranicemi české reality, jen o 60 kilometrů blíž k jádru Evropské unie.