… aneb NĚCO ZE ŠUPLÍKU.

Den Svíček

Roužněte svíčky
Po všech stolech
Že nahoře jsme a zas dole
Horkýma hlaďte rukama
Voda přec bere míň než dá …

Tisíce světel
Pro domovy
Všechno se nedá popsat slovy
I za okny je třeba svíček -
co puklé srdce - to ohníček!
A lijte vosk na pečetidla -
pravdám se hnusí dobrá bydla

Věřte těm plamínkům co chví …

V každém z nás řeky dovádí!

(poselství Vltavy, nalezené na jejím břehu
v Boršově nad Vltavou o povodních 2002)

POZVOLNÝ JED

Ohnivá voda
rozhlodat hodlá
střeva všech dětí slunce
Indoši u totemu
V ruce čmoud
v duši ženu
Koseni protitmami
Rukávy vykasaný
Na párty ohnivý
a stejně i nenažraný

POZNÁNÍ

Padají oči
I tělo upadne

Vesmír je nahoře
a nebo dole?

A co je vesmír?
Koš hvězd který vychladne?
Ošatka jablek
na čistém stole?

Padají hvězdy
kam srdce ještě ne
…
a už to chce bolet …

ŠTĚSTĚNKO …

… budu ti říkat “Štěstěnko”
Jsi přece moje štěstěnka?
Prstama cvrnkáš po zrcadlech
Zas nalžeš - sotva jsem se nadech´
a přicupitáš jen když se ti zrovna uráčí …
Štěstěnko milá - to už nestačí!

VÁBENÍ

Chuť kelímkové kávy z automatu
Prohýřil noc a kouří za oknem
Luna se svatozáří do tváře bije lháři
Pomalu doháněna dnem

Pojď
budeme snít pod přivřenými vánky
Otočíš A zase konec stránky
Ruce se třesou chladem
Oči třpytí snem

Cháron

Chci projít neprojít
Kamenný most otloukán staletími
Světlo - to z hlubin
které noří se jak svíčka ze tmy moří
a hoří

Zatímco po hladině
do rytmu tepe
svými vesly
o plynoucí lidské lebky

věčný

převozník …

SVÍTÁNÍ

Já jsem dnes nešel spát
Jako bych spánkem krad´
V tom tichu chci mít rád
Neusnu! Ve dne snad

Z bezesných nocí strach
Duše se topí v tmách
Lucerna zmizelá
Nebe je doběla
Z šedivých obzorů
bílý muž na voru

… připlouvá …

Tahle noc spí
Oči jak závěsy roztažený

PROTI ZDI

Zastaví školní autobus
pod oknem za kterým jsi chtěla
“Budeme hlavou proti zdi”
a budeme to dělat

“Budeme hlavou proti zdi”
Ta naše srdce Popletená
Zase je chtěli “ZVOHYZDIT”
” … když …
… proč hned nohy na ramena …”

Budeme říkat co jsme zač
“Jak dříví v lese vyrůstajíc”
“Budeme hlavou proti zdi”

Já chci pořádnej KRAJÍC!

PROTEST

Beru si svou drogu
Je smutná
Svý holce bych dal všechno
jenom ne tuhle věc!

Projdu to cizí město
Je bílé
Čas točí hodinami
Toulám se ulicemi
A ty se náhle rozestupují
jak odemčená klec

Beru si svou drogu
Je tichá
S nikým už téhle noci
nepromluvím

Já vím že každou prohru
nemůžu brát
jen jako cestu po který jdou
KURVY!

JARO

Po nebi bouří
mé jarní bouřky

Oči jak pláč
Tělo jak zatmění
A blesk!

Kokrháč svítání
rozvrací modrou tmu
s hvězdami
snů

Dlažba jak mucholapka
Příkaz – chatrná klec

Puget růží
všem kuchařkám
V polévce dívčí řasy

Netřeba solit - posolily slzy

Netřeba věšet
Dřevo je třeba
na krovy

Netřeba stínat
Sekerou třeba sekat
Polínka na zimu

Jsme perly v zévách světa
Mláďata vylétlá
Jsme svoje domovy
Déšť z dovyspělých snů
tam v podkroví …

JARO je v jiných planetách

22.8.2003, 0:30 – 1:30, Český Krumlov, jazz festival

Dopadá voda na tebe
z nejjasnějšího nebe
Bez jedinýho stenu
Bůh smrknul po prstenu?

To ňáká hvězda asi
svou pravdu uplivla si
na tenhle svět

A nebo tě křtí …
pár kapek pro štěstí
do nových let …

… jazz prozněl tu
a sved´ …

MANIPULACE

Budou nám říkat
že my lžeme
Budou nám nutit
svoje sny
Bude noc tichá
po níž jdeme
bezelstně jako
po pláži

Budeme věřit
co se říká
Budeme myslet
na návrat
do proudů
bezbřehého ticha

Kde není soudce
není kat!

ROZHOVOR O NEVĚDOMOSTI

… nebuď si jistá
Chorý muž po nábřeží roztrousil
zlou tmu
Vyjíždí parník uplakané noci
ze svého přístavu

A my budeme prosit!
Žádný dluh nám nikdo nezapomene

Buď tu však se mnou Neříkej že ne!

Po lánech ženci těla kosí

kudy my běhávali bosí

A v řekách uplynulých dnů

z přístavu zas do přístavu

chorý muž po kapsách

nám nosí

tu NEJZLEJŠÍ tmu …

SEN O ROZEDNĚNÍ

Budeš zas doma
Neboj! Noc odumírá …
Kroky se boří v sněhu

Po stopách kavalíra
prolítá mráz

PODIVNEJ ČAS

pro příchod bohatýra

z břehů

LÉTÁNÍ

Rozkvetlé louky střádají
ranní rosu
Opodál mrtvé tělo zvířete
jako kus masa zabalený
do chlupatých dek
Opodál splav nad kterým
po noci stříbrošíré
ustoupil měsíc před sluncem
A zlatavými oblaky
pronesl člověk svou řeč
Byla tichá a měla říz
Byla mělká a měla spád
Byla hluboká
a pohlížela dovnitř
Prohlížela stránky alb
a zapomněla tváře …

Náhle z procitnutí slavík
ověnčil těch pár tvých
drobných kroků
jež jsou ničím
však jsou
A nad brázdami tak čerstvými
jako krev
hejna racků se snaží!
Nabírají do zobáků červy
a snimi zas do výšek!

Myslím že takový červ
to má celkem i snadné:
“Poprvé pod křídly
a naposled!”

OTISKY

Chci žít, nelžete mi!
Jen pleníte zemi
Ústa narvaná až k prasknutí
Stolicí otrávený vzduch
Pak na mršině
zakleslé už v hlíně
JAK HEJNO ŽRAVEJCH MUCH!

SEBEVRAH

Nemějte mu za zlé …
Maří jenom sebe
Vy po jiných stopách jděte
Jsme ovce bezradné a slepé
Jsme vlci nad kolébkou
dítěte

ODVAHA

Bojte se mě třeba
Bojte se mých očí
Já vám nepromluvím
Já vám nepromluvím

Vytřeste vy ze mě
třeba moji duši
Já vám nepromluvím
Já vám nepromluvím

Vyjměte mi srdce
Zahrabte do země
Já vám nepromluvím
Pořád bude ve mně!

Pořád bude ve mně!

DEN A NOC

Zase mi kdekdo pravdomluví
a někdo říká lež
Otázky páchnou po příměří
po bitvách odpověď

Zase nic nevím Nerozumím
Do přítmí navlékaje nit
Odmotám ještě kousek ticha
za mrtvý okamžik

Bez tváří Stíny uondané
Bez-hlasně V obojaké tmě
Budeme vůbec někdy spolu?
Kurýr a svůdkyně?

KONEC LÉTA

Kdyby tak teplo
eště jen pár dní
Do slabin ostruhy
a na koňským hřbetě
v tom nejkrásnějším světě
přenášet klapot kopyt
do hudby

A v básních co mi chodí
při západu slunce
a tiše dýchají mi do tváře …
Z těch básní tvoje oči

A z obrazů co zhynou
- potažené zimou -
na světlo vynést smutky žaláře …
a splynout

Kdyby tak to léto schovat pod peřinou

Nevím

… a já nevím
jak pojídat jeřabiny
Nevím jak baňky plné jedů
Já nevím
jak vsunout pod jazyk
včelí vosk s nevytočenými
zbytky medu
Nevím jak rozpustit
mandlovoučký trip
dívčího těla
a jak chtít aby zanevřela
Nevím jak vyhrábnout zrnka
čerstvě zaseté pšenice
z promoklé hlíny
a věřit že je moukou
Jak péct chléb z bláta a špíny
Nevím jak loupat brambory
na plácku před golfovým hřištěm
Nevím jak usnout
v metru
v divadle bez hlediště
mezi tolika lidmi
Na eskalátorech
které mě posouvají ke slunci
Nevím jak číst knihu
která nemá oči
Nevím jak přežít leden
když zbožňuji září
Nevím jak milovat
abych si mohl vážit
sám sebe

Vpich

Eště jeden komár …
V tý zimě! Kde se tu probůh vzal?
Chci! Chci! Chci! Být trochu doma
Být trochu blízko

Být …

Vojáčku - PAL!

Protest stroje

Budeme stroji
ze kterých naše krev

Chromové povrchy
Zinkových plechů zpěv

Pokradmu uléhám
Do válců!
Ryčný ŘINK!

Nebudu! … Nebudu! …
… Z VAŠICH snů celej “hýn”!

TADY

Viděl jsem trávu - jak se vlní
v zrcadlech
Stébla jak čirých šelfů
proudy pod hladinou
Za okny tváře oblohy
z vrásčitých snů co plynnou

Viděl jsem oči lidí májových
Krásnou brunetu s plnými boky
I pláč nebohých

Nocí jsem šel až do poslední vsi
a znaven dřímal na kraji silnice
Viděl jsem škarpy marnosti
Vždyť smrti v nohách spí
kdo umřít chce

Viděl jsem hvězdy
Jak hrozny visely
Snad nesly poselství

Viděl jsem že od dne kdy vidím
je tolik bolesti

Viděl jsem vagóny co vezou
tuny masa
Obzorem táhla bílá nit
A BUM! Noc vzplanula a zhasla!

Viděl jsem lidi dřít
Na hrdlech ostrý břit
A srdcí zlomených …

Doteků jsem se bál

Bylo mi úzko…

při pohledu TAM!

NĚCO MÍT

Má smysl něco mít?
Aspoň pár duhovek a minci pro štěstí

Má smysl něco mít?
Když jediné co blýská každému je bouře
A zas ten oblak čpících snů a kouře -
- do plachet vzdušných zámků opírá se dým
a dole - v trsech sežehnuté trávy –
hoří tělíčka a ZEM
a svět se hlučně dáví …

Má smysl něco mít?
Aspoň co poberu a promíchám s TIM svým?
Aspoň co nahý vezmu do své popletené hlavy?

Proč pořád zápasím?

Proč nejsou věci jen tak a lidé nejsou jen „ňácí“

Má smysl něco mít?
Když i myšlenky se - použité - vrací?

Má tady vůbec smysl NĚCO MÍT?
Když na konci cesty je zas další cesta?
Když dobro vaří z vody a je pro něj míň slov?

Jsme kruhy které opisují eliptická gesta
Jsme zvěř která svým lovcům
přeje „DOBRÝ LOV!“

LÁSKA

VÍTE CO:
“MOJE BÁSNIČKY
PREJ NEDÁVAJI ROZUM!”

Šel jsem vám ale ulicí
a ČET VÁŠ ORTEL:
“KONZUM!”

Šel jsem vám vašim světem snů
V ornamentech se topíc!
A někdo křičel: “Preparuj!”
A jiný křičel: “Dobít!”

A někdo křičel: “Jdi SVÝM snem!”

A jiný křičel: “Nikdy!!!”

A tys mi řekla: “Kdovíjak?!”

A řeklas mi i: “Navždy!!!”