Ze života na vsi

(30.4./1.5.2001, MÁJ)

I.

Udělal jsem chybu. Ukázal jsem jí, že jsem slabý a ona hned pochopila: má šanci, musí jen čekat, až zas a zas budu jen a jen slabý. Protože vím, že stačí zavolat a přijde. Ona to ví. Je taky slabá, ale vytrvalá. A já nedokážu využít sílu, kterou mám v sobě! Co všechno mám v sobě! A ona to ví. A miluje mě právě proto, zač sám sebe nenávidím. Navíc oplývá horlivou schopností vystát si jakousi frontu. Neexistující frontu, když nikdo kromě ní v žádný frontě nestojí. To jen ona sama stojí mnohokrát za sebou ve svých nesčetně rafinovaných kopiích a čeká, až se přežene fronta ve mně, protože podle ní vedu jen samý předem prohraný a zbytečný bitvy. Podle ní. A tak se prý pomalu stávám jen zarputilým. Odmítám všechny, když přijde generál mýho já a zavelí k ústupu. A nedovedu ji už ani zařadit, natož akceptovat.

Poznámka do notesu: Na houbičkách nepociťuju vůbec žádný kladný city či náklonnost ke slepicím.

“Jaroušku, nenažeňte mi je až k silnici. Mušíte je vobejít. Ná puta puta ná ná …

Jaroušku, na MÁJ? Na máj?”

„Na máj!“

„POBIJEME MÁJ!“

Zatím nejhůř dopad’ Libor Flaxa de Dubar. Válí se vedle pěšiny, je do půl těla, kolem něj maliny, jetel a kopřivy a z kalhot mu vykukují nechutný obrysy půlek. Nad ním pár statných lip. A všechna moudrost, která se k němu sklání vějíři jejich větví. Holky toho už viděly dost! A dnes je MÁJ. Šou striptéra co někde v pološeru rozžehne kvas a JDE jak přelud … Sebevědomě, hošánkové. Jen sebevědomě. A Liborka nechte bejt, protože jeho ego se válí o dost dál, než jeho tělo. Je tady propáleným chladem proudícího jara rozdrkocaná bytost, po jejíž duši nedosáhneš. Čím hůř dopadne tělo a vědomí, o to líp na dlažbě. A Liborek se tu válí jak prase na rohu dvora, ale nikdo SOUDNÝ by ho nemohl nenávidět. Ani hnusem bys nezkřížil ret. A jdeš a přikryješ mu záda dekou, aby se na slunci nespálil. Ani poučovat ho nemůžeš. On prostě nemůže vědět víc, o to lépe mu však mezi námi je. Nikdo nepochopí bytost, která se jen ve svých pudech rozprodává droze. Jinak však nikdy nevěděla nic.

A Liborek už tolikrát mluvil o zlatý dávce, až by měl nějak zchromnout, což snad mají de Dubarovi v genech. V stáru jsou z nich invalidi. A to je pak prej nejlepší dát si zlatou dávku. Prachy nehrajou roli. Nějak si půjčíš a už nemusíš vracet. “NIKOMU NIC! A NASRAT! Chtěl sem do legií, jenomže na vojně to bylo jinak, než sem si představoval. Jejich psychotesty stojí za starou belu, skončil jsem v kuchyni u škrábání brambor. A ve škole? Tam mi nikdy neuvěřili, že jeden z ženskejch rodů je SLÁMY.“

Někdy byl k pláči. “Do legií? Liborku, ty chvátáš k pámbíčkovi?”

“Dřív jó, ale teď bych si chtěl eště chvilku pobejt. Ale tejrat se nebudu, jestli na mě něco vleze, tak ZLATÁ DÁVKA a nasrat!” Podrbal se na uchu a před očima měl obraz svý matky, jak jí tuhle vypadlo skleněný voko do polívky a jaký z toho bylo doma pozdvižení a svýho otce, když se pokoušel vysvětlit redaktorce jihočeských listů, že zámeček je sice v havarijním stavu a jde jim tam o život, mají však právo platit minimální nájem, čili chtějí byt odpovídající kategorie - a tedy i ceny. Taková kategorie ale neexistovala a úřady byly úplně v koncích, hnalo se to i přes média, řešení ale nikdo nenašel. Byť de Dubarovým nabízeli byt první kategorie do osobního vlastnictví v hodnotě větší než „míč,“ bydlí oni na zámečku dodnes.

POBIJEME MÁJ!

Všichni se rozeběhnou, jako by vdechovali lahodnej dým. Jaro je plný listí a pukajících semen. Jaro si pod sebe stele žiletky vůní a koňskej hnůj. Na jaře z krabic běloučký zrnka KRISTALONU. Mazlivá náklonnost a strach, že z takovejch tvrdejch semínek - jak může něco vyrašit? Je tam dost vody? Aby nevyschla. Salát a mrkev. A těch vokurek a papriček. A voválený gaťata svobody. A běloučký jazýčky si náhle prokusujou cestu, jako by pronikaly pannou. Říkejte si co chcete! „Start“ a pak „plod a květ.“ A taková vůně z pučících palic, že včely nedolétnou k úlu. Instinkty včel jsou narušeny. A lidem se rodí nové smysly. Ostřejší zvuk a obraz, který se často zasekává na jediným zvláštním bodu v prostoru, narušeným jen tvýma vlastníma očima. Chyťte toho zrádce. Kam tak chvátáš? Nejsi ničím jiným. Lidem se rodí obloha plná rozlehlejch ptáků. A stromy podél silnic jsou jak svatební kytice. Pod reflektory ozářené svatební průvody květů, ale jinak ze tmy nevyniká už nic, než zástupy těch svatebních kytic. Jako by takové noci nebyla žádná PRAVDA, ukrytá před tou nádherou. Otáčím volantem jak ve snu a spatřím přímo uprostřed vší krásy nevěstu, řehtá se a co chvíli si ke rtům naklání lahváč. Ještě neznám její tvář a chci těmi stromy jenom tak projíždět a celý posypaný okvětními lístky pak předstoupit před nějakou vyšší bytost, která by mi řekla mý líbivý alibi: “Nevedls až tak špatnej život.”

POBIJEME MÁJ!

Chlapi se dneska vožíraji se svýma kočičkama. Vydřeli si na pár rund a trochu zábavy a koupili si sud. Za fotbalovým svatostánkem bude zase nastláno šprckama. Jak loni. A co my? Budeme se milovat? Vlezeme do spacáku někam za všechna rozžehnutá ohniště, kde je úplná tma? “ŠUKÁÁÁT!” “Dej mi eště rumu za kačku.” RUM že je halucinogen? RUM je zlatá jehla zlatý dávky. Chytám se láhve, jako by byla zábradlím. Nechutná mi to, ale piju a v mých očích se třpytí drobné zlatavé ohníčky zapálených myšlenek. Je mi úzko a přitom tak toužím po samotě, ale tyhle kultovní blbiny se otírají o ty nejprachobyčejnější pudy. Sám sobě se stávám archetypem. Snad bych i někoho upálil, kdybych v tuhle chvíli měl tu moc. Je možné, že teprve až se člověk zvedne z největších sraček, zase se všechno zlomí a s pocitem očištění si tím kusem papíru poskvrněným slovy, která právě vypotil, utře alespoň svůj zadek. Ale něco si dnes musím vzít. Něco mi dnes musí tenhle svět dát. Žádný ukřivděný voči. Chci nahmátnout něco pořádnýho!

POBIJEME MÁJ!

II.

Ohlédl jsem se po ní jak po výtvoru nějakého výtvarného umělce. S obezřetností. Jestli snad někde nečíhá kýč. Byla dokonale krásná. Bez jakékoli strojenosti. Přirozeně krásná. Byla olepená čerstvým zklamáním a droboučkými sny. Celá se rozpadala, když vykřikovala, s očima vytřeštěnýma, jak vášnivě prožívala milování. Takováhle holka dost dává. Nebo zas vůbec - jak kdy, když není tvá.

„Prosím tě, doprovodíš mě?“ Zeptala se a rozkošně se na mě usmála. Bez odpovědi jsem ji vzal za ruku a přitáhl k sobě. Byli jsme jako dvě čerstvě nakřápnuté skořápky. V takové chvíli se mi chce porušit všechna pravidla a zůstat, mám hroznou chuť udělat nějakou další blbost. Naprosto imbecilně naťukávám svoje i její hranice možností. Hledám únosnost nereálných fikcí, které jí neustále až k zbláznění neustále předkládám jako syrové plátky masa. Budu ji muset … budu ji muset zklamat. Abych jí přestal blbnout hlavu. Nemám odvahu ani chuť se s ní rozejít, takže ji budu muset úplně prachsprostě - zbaběle - zklamat. Aby se ona rozešla se mnou. Tenhle máj náš vztah nepřežije, už nesmí. Cílové datum je 1.6. a já jsem idiot. Normální ušlápnutej blbeček. Blbeček se zoufale průměrnou úrovní užívání svojeho IQ. A někde ve mně to všechno hnije a vodumírá a já budu zakrátko opravdu jenom omezenej. A to teprve bude šrumec. Jako bys chtěl poskládat svatý obrázky z nahejch prdelí. A slunce se může uběhat, jak ti denně, od úsvitu až do soumraku, ohřívá ten tvůj zabedněnej HLAVOLAM. A vono vůbec nic. Prachlautr nic. NIC.

„Doprovodím tě,“ ale musíme si promluvit, dneska už na to nemám. BYLO MOC VŠEHO! Ale příště, ano?“ Zvedli jsme se a vyšli do svítání, lehce mžilo a cesta domů se mi zdála být nekonečnou, když jsem ještě byl s ní. Nakonec jsem ani nevnímal její polibek na rozloučenou. Letošní májka ale stála za to, zvěřinec jako vždy, posmrtné venkovní sanatorium doktora Freuda. Doteky podsvětí.

III.

Snažil jsem se odemknout potichu, abych nikoho neprobudil. Pak mi ale dveře pořřřádně zaskřřřípaly, když jsem je otvíral, takže mi nezbývalo, než rozsvítit v chodbě a sebevědomě kráčet po schodech a doufat, že projdu bez povšimnutí. Trochu jsem se motal. Ufff. Všechno v pohodě, dům spí. Zavřel jsem se v kuchyni, rychle svlékl, nalil do skleničky trochu vody, potichu pustil rádio a vyndal z diplomatky hulení. Pravidelné sklepávání nadrobené směsi v úhlednou cigaretu mě uklidňovalo. Musím to jít vyhulit dolů do kotelny. A budu muset přežít ten ukrutnej puch hromady kočičinců.

Chodbu jsem nechal rozsvícenou. Scházím dolů a cestou žmoulám v ruce úhledný dlouhý cigáro. Hledám po kapsách zapalovač. Plamen mi šlehá před očima. Cítím jak hřeje. Hořící tráva si popraskává. Kouřím ve tmě a pozoruju obrysy oharků. Neustále pofoukávám hořící špičku cigára. Prostor se mi začíná míhat před očima. Musím jít spát. Musím jít spát. Musím jít spát … Hlavou mi ještě probíhá čerstvá básnička, stará několik dní. Jak zvláštní, ještě včera jsem si ji nepamatoval …

V takovouhle chvíli by mě žádná ženská na světě nedonutila vůbec k ničemu. Prostě vytuhnu a konec. Nashledanou zítra po obědě. Jenomže tentokrát jsem se po chvíli probudil a na hodinách půl šesté. Rozsvítilo se v chodbě, vrzly dveře a ozvalo se kýchnutí. Žena se vplížila do kuchyně jako duch. Kymácela se ze strany na stranu, vypadala spíš přízračně a spíš nepřítomně. Zívala. Musela být hrozně unavená. Vstávat tak brzy a v sobotu, to bych teda nemohl. Ani za všechny prachy. To bych se prostě nikdy neprobudil.

Chytil jsem ji za ruku a odvedl do ložnice. Nevím zcela určitě - PROČ? Byl jsem jako stroj. Snad už jsem to chtěl mít za sebou. Byla to otázka, která nad námi visela a ona také nevěděla, PROČ. Pořád mlčela a když jsem ji pokládal a sáhl na ni, začala se mi bránit. „Víš přece, že neberu ty prášky,“ odsekla a odstrčila mě.

„A my už nemáme ani jednu šprcku?“

Mlčky se zvedla a prošla předsíní do kuchyně, tam chvíli štrachala v šuplíku a vrátila se s malým balíčkem. Potom se svlékla a lehla si na záda. Nečekala žádnou velkou předehru, chtěla, abych na to vlít. A já na to vlít a opravdu to bylo, jako bych byl stroj, který má jen jeden program: „uspokojení.“ A ani mě to neponížilo, ani mě to nezranilo, ani mi to nezlomilo srdce. Bylo to jako realizace nějakého fyzikálního zákona. Bylo to jako čistá fyzika, bez přítomnosti čehokoli jiného. Včetně jakýchkoli myšlenek. Potom jsem už skutečně usnul a usínajíc jsem slyšel, jak říká: „Já ti tak závidím, že ještě můžeš spát.“ A mně bylo náhle tak prázdno a nezdál se mi pak ani žádný sen, jenom ta čerstvá básnička mi znova proběhla jak film a já se jí nemohl zbavit. Zítra ji nechám na stole, jakože rozepsanou. Třeba pochopí. Ta báseň je mým svědomím.

MALÁ NOČNÍ

Po střechách běhá kocour tmy,

zlehounka našlapuje.

V hlavě mrtvou myš svědomí,

po nebi měsíc pluje.
Na rohu chrápe opilec,

z okna řve televize,

lidi si říkaj různý lži

a mají z toho vize.
Po střechách běhá kocour tmy,

je černej - K NEPOZNÁNÍ.

Sežral už svoje svědomí.

A co my? A co my? A co my?

A co když nás to zraní?