(Úryvek: Viděl jsem víru rozbíjející svět tím, že jej drží pohromadě. Viděl jsem řady mladých lidí pomalovaných rozličnými nápisy, stojících či křepčících čelem k pódiu a bylo mi jasné, že oltář i bar i pódium, stadión, obrazovka a nebo jen stránka novin, časopisu, jsou totemy, jež drží v moci šamani toho lidu a tiše bohatnou. )

Motto:

Paralelní neMOC

V ten den člověk poznal skutečného krále,
co sešel k těm svým a vzal na sebe šat jejich bídy
a tíhu a srdce jejich touhy, aby pochopil …

A hned se zhnusil vší ješitností,
protože mezi jeho výšinami
a dnem - po kterém zapáchají nemoci -
ční jediný rozviklaný schod.

Jako zub v dásni, která odumírá.
Nebude tichý den. Ani ta noc, co hlučí.
Co všechno s sebou po dně sbíral!
Do kapes zastrkal! A zatnul ve své duši!

Hořela obloha zlobou a nenávistí.
A král - na svém trůnu zas -
v svém chladném sklepení -
kanály své si čistil.
A z toho trůnu - pod nohy zděšených dam -
padaly hlavy …

Padne tam i sám pan král?

I.
Lokál byl zatím jen příjemně zakouřený. Byť bylo v jeho hlavní části kolem baru narváno až k prasknutí. Taky jsem se nejprve polekal, když jsem škvírou v pootevřených dveřích spatřil na stole velikou červenou knihu, kolem ní pár starších pánů v oblecích a další židle obsazené jakousi směsí pohlaví rozličného věku, především ale důchodců a pomalu stárnoucích mužů a žen na konci produktivní kariéry, kterým už jejich odrostlé děti začaly na víkendy vozit vnoučata. Pokud nějaká mají. A nějaké víkendy.

Dutý rámus pícheček - definitivní budík dne či noci - je neúprosný a staví nás do pózy „pohlceni časem.“ V ten okamžik má člověk pocit, že jediným, kdo tu skutečně vládne, je jenom čas. Rozměr, který se nás ve skutečnosti vůbec netýká.

Zase jsem dveře s leknutím rychle zavřel a s nesnesitelnou chutí na ranní kávu a pálením v krku jsem obešel náves, oklikou to vzal kolem zdi starého hřbitova, za níž se to jen hemžilo pietními šustoty po právě proběhlé mši.

Bohužel se však z kostela zrovna valili věřící, když jsem musel minout hlavní bránu a mnozí známí spatřili můj zbědovaný stav.

Ano, včera jsem strašlivě „dral.“ Zase se to včera všechno sešlo, všichni blázni, schizofrenici, psychopati, druidové a čarodějnice a snad i duchové a vůbec všichni pomatenci, co jen znám a co mi jen přicházejí.

Nástroje pak už - v nočních hodinách - připomínaly běsnění živlů a hlasy vrhaly slova mikrofonem o zeď jak skleněné půllitry, které se pak rozbíjely a tříštily na střepy pravd a lží a do rytmů se pomalu znavované, v jakýchsi hrdelních chropotech, odebíraly k spánku. Jeden po druhém.

Po zdech se v tu dobu míhaly stíny, že nebylo možné rozpoznat, zda jsou to stíny lidí, nebo jen stíny náhle vzniklé a zase zaniknuvší. Svými obrysy zdí a vrcholy křesťanských křížů tu hned proti sálu trčel k nebesům starý hřbitov, střechu kostela umístěného uprostřed hřbitova poléval měsíc a odrážel o ni své světlo jak o vysílač. Bylo krátce po úplňku.

Pomalu jsem se sunul sněhem, prokřupával snad jen sto metrů, které mi připadaly být věčností a pak jsem spal u přítele, u jednoho z těch magorů, magorů bílé magie. Na gumové nafukovací posteli AIR BED zakoupené v TV SHOPu. Snad to bylo naschvál, jako výzva spojená s upomínkou: „podívej, co všechno sis už dal a teď si do toho i lehni.“ Teda - kde se u nich ten sajrajt vzal - nevím, ale byl jsem zpocenej snad po celým těle. Zkuste si někdo spát na nafouknutý gumě. Bez prostěradla. Jen tak, provizorně a s jakousi cudnou slušností předem nečekaného nocležníka, v kalhotech a svetru a ve stavu blízkém kómatu.

Kdyby mi ustlali v kůlně, cítil bych se líp, bylo by mi to v tu chvíli bližší. Vůbec ne kvůli nesmyslnému výrobku pochybné existence, zbožštělému obrazovkou v logu, co jsem si pod tělo podestlal, ač jsem nemusel. Však kvůli intimitě noci, soukromí svého spánku. Spal jsem u dobrého člověka, ale klidně bych v tom mrazu spal pod dekou jenom tak, v trenkách, v té vysněné kůlně, která nebyla. Noc s přítelem je dobré trávit na dálku. Dech probouzený do tmy stejně neodpovídá na otázky a člověk si pořád připadá, jako by přelezl plot a dodatečně, až za ním, pak někdo řekl: “Pojď k našemu ohýnku.“

A pak, hned ráno, ještě se zalepenýma očima a včeličkama v hlavě, jsem se zasnil a úplně živě mi před očima běžel film s prázdným lokálem, ještě zvednuté židle a jen jediná z nich postavená nohama na zem, na které sedím někde v koutě a srkám ranní kávu s následky pozdější dehydratace a něco si píšu. „Tohle je určitě z nějaký pitomý reklamy na pivo! Nebo je to totem mojí introverdní části. V každým případě je dost naléhavý.“

II.
Nakonec se tak i stalo. Do restaurace u Brejžků jsem vstoupil podruhé. Vzadu za stěnou totiž neseděl vůbec nikdo a na nikoho odsud ani nebylo vidět a vracejíc se zpátky od hřbitova jsem konečně nabyl něco odvahy a splnil si svůj aktuální sen, stejně již jednou zhrzen - SPATŘEN - katolíky čerstvě načichlými kadidlem a pravdou boží, když paní Brejžková, máma hospodského, mi vlídně ukázala židli za rohem a donesla sladce vonící kávu.

To ráno pro mě mělo hrozně horkou hlavu a toužilo po právu na anonymitu. Aspoň na chvíli. A ona mi to dala.

Slova odvedle však nešla přeslechnout. Byla úmyslně pronášena s intenzitou důrazně a důležitě hovořících skrz naskrz protivným šepotem. Alespoň, že jsem se mohl skrýt do koutu za zeď přepažující lokál na dvě části, byť celý ten akt až příliš připomínal zbytečné obcházení zdi hřbitovní, odměněné hned za posledním rohem hlasitým happeningem desítek kramfleků a kramflíčků bušících o staré kamení jak kopýtka antilop, hlasitým happeningem významných pohledů. „Jen počkej! Ty vagabunde!“

Nebo to byla moje paranoia, ten zbytečný kousek svědomí, který by bylo lépe ušetřit na horší časy? Těžko říct, jak psáno, to ráno mělo horkou hlavu a já právo na anonymitu. A do svého koutu jsem stejně musel projít středem jakési schůze s velkou červenou knihou a se svým předsedou. Mnoha očima prošpikován.

Vzdal jsem se tedy a začal naslouchat proslovu a drobným hovorům odvedle, ono to stejně jinak ani nešlo, jedině si zacpat uši, nebo se tiše zbláznit. Tady se prostě neschováš a venku je mínus 10. Špinavým oknem ke mně na chvíli vniklo slunce. Razantně, ale s něhou světla a tepla. V takové zimě, jako je letos, přivítáš jakýkoli jeho sebenásilnější vpád. I když, oči už přivykaly tmě. A vymlouvaly se na ni. I když se deprese lepily na paty jak denní chléb. A z nich pak vždy zase povstávalo nové světlo. Nikoli jiné, odlišné a originální, ale nové ve smyslu ZASE. Konečně! Vystrčil jsem si židli kousek do uličky a našel odvahu “se i dívat.“

V restauraci U Brejžků měl schůzi SVAZ VČELAŘŮ. Už ve chvíli, kdy jsem to zjistil, jsem usoudil, že včelaře zrovna dnes nemohu mít rád, třeba až příště. Nebyla v tom averze, ale provinilý pohled do očí: „Proč jen jsme se dnes potkali? Chci ještě spát a vás jsem nečekal, v své říši snů. Nějak mi sem nesednete a hlavně - je vás moc. Jste dav. Jste organizace a máte schůzi, to nesmyslné posezení spojené s tlacháním o organizaci a jejím majetku. A že tomu tak i bylo.

Výčet účetních položek, závazků a příjmů a vůbec majetku svazu včelařů, působil groteskně. Tím víc, když se ukázalo, že svaz vlastně žádný skutečný majetek nemá, že jde jen o virtuální účetní čísla, že SVAZ jen přerozděluje dotace od státu a drobné poplatky členů, a že hospodaří ve ztrátě, což je prý, jak řekl předseda, v tak těžké době nezbytné. Všichni se zadlužují, aby se posunuli dál - jaká blbost!

Připomněl mi ceník pracovních oděvů a výstroje, který mi nedávno padl do rukou při schůzi místních hasičů. Ceny úžasné, prodejce v regionu skoro monopolní a sbor hospodařící v lehké ztrátě - pod praporem sloganu „doba je přece těžká.“ A pak už prý nemají ani na plakáty, ani na fotografa. A dvakrát do roka řádská žranice! Už Milouš Jakešů hovořil k lidu skrze buřty a pivo a z faktu, že možná měl pravdu, je mi vážně na blití.

Krátce a soukromě jsem si říh’ a předseda řekl: „Nyní mi dovolte zkontrolovat prezenční listinu. Chybí tři členové - pan Šandera, který se předem omluvil a pánové Šturma se Semlbaurem, kteří se neomluvili, ale pro jejich věk jejich nepřítomnost chápeme. Co je velmi kladné a pozitivní, žádný z našich členů v uplynulém roce nezemřel. Teda, v Kamenném Oujezdě uhynuli dva, to však nebyli včelaři, nýbrž chovatelé holubů.“

S poslední předsedovou větou jsem čekal výbuch smíchu, nastalo však hrobové ticho a následně avizovaná minuta ticha povinného, za dva uhynulé holubáře z Oujezda, trvala snad věčnost, do které jsem se uchechtnul jen já s hospodským, který zrovna procházel kolem mne a nevěřícně kroutil hlavou, co to jen zase slyší za nesmysly, jako by už snad byla půlnoc a opilci vymlaskávali filosofii jak čerstvě natočené poslední na cestu. Spiklenecky jsme se na sebe podívali, vytáhl jsem tužku a papír a uhynulé holubáře si zapsal. Musely to ale být dva slavné pohřby. Vždyť co člen, to příspěvek. Je jedno, čeho jsi zrovna členem.

Předseda si odkašlal a pokračoval, zatímco členové svazu si co chvíli pošeptávali, bylo slyšet, že někteří uhynulé holubáře znali, že někteří na těch slavných pohřbech i byli a tak si mezi sebou cudně pošeptávali, jako děti v jednotřídce, když se učitelka zrovna věnuje jiným a nedívá. A předseda zářil. Byl serióznost sama. Byl jistotou a klidem, rozvahou na papíře. Co naplat, ve světě peněz skutečně vládnou jen účetní.

Členové byli svými hlavami stále obráceni k předsedovu stolu jako ke kazatelně. I ti, co seděli zády, si otočili židle tak, že pro skleničku s pitím museli rukou opsat oblouk v úhlu devadesát stupňů, čili úhlu pravém. Někteří se pak točili na obě strany a předseda běžel jak zaseknutá smyčka.

„Hospodaření v letošním roce bude opět ve ztrátě. Kdybychom chtěli hospodařit s nulou, museli by se členové vzdát svých příspěvků na cukr a léky.“ Sálem to zahučelo, jako by se před úlem zjevil vosí roj. “Sáhnout na příspěvky členů? Z čeho to všechno máme platit? Cena medu je nízká, jóóó - to v Rakousku - tam se med prodává za dvojnásobek, ale jak tam s naším medem proniknout?“ „Musíme uvažovat tržně,“ řekl předseda a nastalo ticho. Tak hrobové jako za uhynulých holubářů. Nikdo nerozuměl, „ale když předseda myslí … budeme myslet tržně … ale jak?“

V hlavě mi stále ještě bzučely včely. V ústech jsem měl sucho, a kdybych si teď dal alkohol, trefím domů až pozítří. Ubalil jsem si brko a objednal limonádu, bez rituálních šidítek v rukou to prostě nešlo. Zatím předseda oddrmolil druhou sadu čísel a nabídl prostor k diskusi o rozpočtu. Nikdo se nepřihlásil, nebylo o čem diskutovat. Kolik dostanou členové od státu, bylo jasné, kolik z toho jde z Evropské unie, bylo také jasné, kolik je členský poplatek, bylo také jasné a hlavně že seděly selský počty. V takovým případě je už diskuse úplně zbytečná. Není nad dobrého předsedu. Superpředsedu. Megapředsedu.

Diskuse nebyla a předseda tedy pokračoval: “V květnu k nám zavítá Přemek P. Byl tak laskavý, že přijal pozvánku k našemu stánku na výstavě Hobby 2006. Který den to bude, se včas dozvíte a prosím o co největší účast. Bude nám všem ctí.“ Málem jsem už vyprsk´. Hospodskej taky. Marně jsem pátral v paměti, zda kdy vůbec mohl mít Přemek P. něco společného se včelaři, zda by snad nebylo vzhledem k členským generacím lepší pozvat Helenu V., či Vaška N., nebo Babouky. Babouci berou deset litrů za představení a nejsou jeden a hrajou aspoň dechnu a aspoň dvě hodiny.

Kolik asi pan Přemek P. dostane z nevyrovnaného rozpočtu včelařského svazu za ctěné pokynutí? Nebo nedostane nic, dělá však reklamu svým pořadům? ŘEŽ jak ŘEŠ. Nikdo to ale neřešil, ani neštípal. Hlavně že mají svého předsedu. Předsedu, který je natolik předsedou, natolik šamanem, že dokázal zvednout telefon a pozvat Přemka P., modlu z obrazovky, imperátora kutilství. Hlavně že mají svého předsedu, svého šamana, strážce oltáře včelařství.

Hlavně že mají svůj totem, k němuž se mohou obracet. Jako ty kramfleky, co vyšly z kostela a do rytmu klepaly bohu na pozdrav. Jako ty řady opilců civějících na výzdobu a obsah baru rozvěšený v lahvích - co amuletech - od stropu až po výši ňader barmanky.

Viděl jsem v tom lidském shluku zástupy táhnoucí na fotbalový stadión a zástupy na rockových koncertech. Viděl jsem domorodce křepčící kolem totemu a náhle ŠAMAN. Ztělěsnění víry do totemu vyryté. Ztělesnění oltáře a boha jediného, boha aktuálního, boha nevyprázdněného, studnici alespoň nějakého obsahu.

Viděl jsem těžké boty a slyšel jejich rázný říz, jak kráčejí, pochodují a dupou Evropou, Ruskem, Čínou, jihozápadní Asií, Japonskem, Amerikou, viděl jsem v tu chvíli obrovské pancéřové totemy na pásech, jež po dobytých zemích rozvážejí svobodu a melou ji na padrť, jak kámen, když ona pak zůstane jen stopou.

Viděl jsem nářek ženy nad mrtvým dítětem a její zaslzené oči, oči plné zoufalství, oči marně hledající totem SVÉ svobody a demokracie. Pochopil jsem „baráčnický průvod“ v básni Václava Hraběte. Viděl jsem náhle, v tom obrazu předsedy svazu včelařů a všech těch očí a uší upnutých k jedinému středobodu, obraz života a smrti pod totemy a jejich šamany.

Viděl jsem víru rozbíjející svět tím, že jej drží pohromadě. Viděl jsem řady mladých lidí pomalovaných rozličnými nápisy, stojících či křepčících čelem k pódiu a bylo mi jasné, že oltář i bar i pódium, stadión, obrazovka a nebo jen stránka novin, časopisu, jsou totemy, jež drží v moci šamani toho lidu a tiše bohatnou. Marketingový „vrtulník,“ řádový rytíř, železná bota, hákový kříž, rudá hvězda, či úřad práce. Jeden nesmysl větší, než druhý. Oltář na oltář. Totemy vlastní duševní nemohoucnosti. Obrazy fixace. Šamani, kteří šamany nejsou, jen dodržují odvěký domorodý princip, zakódovaný v lidech jak NEMOC.

Ale také jsem viděl totemy na demonstracích, totemy v květinách, totemy rozhazované jak okvětní lístky růží, když se mění jízdní řády světa. Totemy motýlích křídel a veškerenstva lásky a něhy. Viděl jsem velikonoční vatikánskou mši, kde se to v prvních řadách kolem papeže jen hemžilo asiaty, černochy a indiány, kde se to hemžilo vnucenou vírou a nepochopeným Kristem. Kde dřepělo torzo skutečně neexistující rasové snášenlivosti, torzo víry, jež měla tmelit, však dělí. Jelikož její šamani vyšli ze lži a multikulturní svět se od JEDINÝCH bohů odvrací k jiným JEDINÝM. K svým totemům.

Dosti pobavený jsem se zvedl, zaplatil a odešel. Tohle nebyl můj totem a jejich předseda nebyl mým šamanem. A mne při tom všem opustila touha po anonymitě. Odešla jako přišla a tak jsem jen přešel náves, zaplul do hospody naproti, kterou právě otvírali, hospody se sálem proti starému hřbitovu, kde se po včerejšku ještě dnes na chvíli sejdou někteří z přátel, a která se příznačně jmenovala ARCHA.

Přišel jsem jim to říct. Přišel jsem jim říct, že šamani neexistují, že jsou jen projekcí odvěké touhy po moci a obyčejné lidské nemohoucnosti. Byl mrazivý zimní den, slunce se usídlilo na obloze jako jeden z mnoha šamanů a mně se náhle udělalo nějak líp. Objednal jsem si malé pivo na spravení, začal kázat, ale zároveň jsem si uvědomil, že přestat musím v pravou chvíli, abych se nemohl stát tím, o čem právě hovořím a před čím chci varovat ostatní - ŠAMANEM!