(první jarní den 2006)

Úplně zmatený se přikryl pocity jak dekou. Přívětivá komunikace rána, alchymie probouzení do nového dne, se choulila někde v koutě a tetelila chladem svými zuby podvědomí. Zářezy v čase, jež dokazují bezčasí, líně visely na ose bez začátku a konce. Agrese a tma, stejná přímka, po které se dere i světlo.

Rozhostilá stará představa do prvého dne, na který se těšil celých 5 mrazivých měsíců, kdy často i po celý týden nevysvitlo slunce a vítr bičoval snad až ve vnitřnostech tuhnoucích těl, blízkých pak pocitu umírání.

Ještě včera šel po boku řeky a spatřil tělo ptáka, tělo téměř již bezduché. Vypadal jako zatesaný do Vltavy. Na soutoku s Malší. Roztleskával křídla o potříštěné zrcadlo hladiny pohybem tak pomalým a plachým, že musel být blízký smrti. Něžné obrysy labutího těla prolínaly se zamrzlým soutokem a srostly s ním. Od břehů popraskané ledy, pták v nedobytné tvrzi umírání. Čiré bláznovství citlivějších přihlížejících, protože dlaň nenastavíš až doprostřed proběhlého.

Pomalu se odkopal, shodil peřinu na zem jak skutečnou sněhovou tíhu snů a pohléd’ na dcerku. Culila se na něj, baculatá a vyrovnaná jak malý buddha. Určitě se buddhisté ve svých představách osvícení museli inspirovat u dětí. Kde jinde by vzali tak blažený a blahobytný výraz klidu a čistoty, než v dětské duši, duši nemluvněte sotva spatřivšího svět, čistoty obtisklé pak do každého kousíčku naducané něhy.

„Paní, vaše dcera váží devět osmnáct. Kolik že jí je? Necelé čtyři měsíce?“ Hlas dětské doktorky byl pevný a rozvážný, trochu nafintěný. Náhle, někde v roklinách, se rozhostily obrazy nicoty. V něm samém. Provinilý výraz o berlích a berličkách stárnoucí, stále bojující mladosti.

Když se Viktorka rodila, řekl své ženě, držíc ji za ruku, v tu chvíli, kdy hlavička dítěte se ještě dotýkala nebes a přitom užuž svými kučerami obejmout svět: „MILÁČKU, TEĎ MÁŠ HLAVU NAHOŘE I DOLE“ a ona se nemohla smát, rodila a v tu chvíli poprvé spatřil tvář své dcery a primář i sestra se rozesmáli, jak to dítě přicházelo k světu a primář se pak uculoval pod vousy a jak opatrně přidržoval dítě konečky svých dlouhých prstů, neodpustil si: „Tohle vám vrátí ještě za patnáct let“ a dál se uculoval, u normálního porodu, porodu jak má být, který byl krásný a on nemusel dělat vůbec nic a přivedl k životu, úplně snad bez jakéhokoli přičinění, krásné a zdravé dítě.

Labuť na nábřeží utichala úplně, uvězněna k řekám, v nepolevujícím mrazu, ještě než vstoupí do ještě mrazivější noci svým labutím srdcem. „Na blahobytným peří čistoty, takový čistoty, že řve z palcovejch titulků ze všech světovejch stran. Takový čistoty, že z ní až jde strach,“ drmolil pro sebe a zasněžen šel po boku řeky a pozoroval obrazce soumraku nad soutokem zamrzlých živlů, ve kterých ještě přivězněno, čekalo labutí srdce na své vysvobození.

Soumrak se pomalu odkrvoval a zase olovo. Plumbum. Naprosto dokonalej odstín toho plumba. Nové barvy sbratřené názvem s chemií. To byla barva této zimy. Kromě bílé, oslňující, oblbující a vymrzavé čistoty. Někdy si člověk v samé kráse, kousek od středu její chladné komnaty, když naznak chroptí a má strach, říká, že není nad trochu - aspoň špetičku - bláta a první drobounkou bílou sněženku v něm.

Představa umírajících ptáků se pronáší až k jaru. Je dnes, už s rozbřeskem, první vlahý den a bláto svou jinakostí vráží klíny ojetým představám klidu jak ohrané desce zlomená jehla protestu. Pod nohama to nekřupe, ale čvachtá. Rozlehlým krajem pronáší po obloze pěvci svým zpěvem prvotní radost. Nejprve poznal jsi temnotu, abys nyní žil! Jaro proniká ze semen, jako by se prokousávalo pannou a stéká. Voda si najde cestu všude.

„Zatímco z kdejakýho palcovýho titulku to toho rána řve: VYVRAŽDÍME LABUTĚ! Proradným tancem smrti, smrti zbytečné, přineseme k oltáři věčnosti a položíme na něj jak přebylé hostie obřadu, svou malost.“ A jednou se z toho posereme.

Otevřel další vzpomínky jak novou knihu. V buddhistických klášterech prý oslovují děti smrtí poprvé ve věku, kdy ony samy z ní poprvé poznají strach. Kdy je prve obejme právě ta věčná nicota, jež svým obrazem rozžehne touhu žít. Ta podstatná součást vesmíru, hustá, temná, neznámá, bratříček světla stejně neznámého. V ten čas osloví duši dítěte a vnesou jí obraz tak mlžný, že zachvívá dětskými rtíky, jak se ještě rosolovatě třese a slzí.

„Tajemnou nicotu, jíž jsi spatřil, teprve připraven na ni a smířen, pochopíš a dál už nevyslovíš. Tvá pouť stále probíhá, v bezčasí přítomna se topí jen bláznovství. Nikoli bláznovství bláznů, ale šílenců. Ty, malý dětský buddho, ses dotkl smrti nejprve, abys nyní žil!

O tolik vášnivěji a touživěji. O tolik světelněji. Ty každý, který se narodíš, dohledáš odvahu překročit hranice pojmů. Čím je pro jednoho smíření, je pro jiného milosrdenství, ty - člověče - však musíš překročit bludný obrazec geometrického uspořádání pravdy. Není pravá či levá, velká či malá, černá a nebo bílá, je životem a smrtí.“

Protáhl se, polaskal dcerku, ona zurčila jak potok, promluvil chvíli se ženou a zanořil se do řevu palcovejch titulků. A celej zlatavej buddha mu v tu chvíli mohl být u zadku a koprnět, protože on měl soucit a vztek zároveň, protože tohle je krajina ukřižování a milosrdenství. A pěkně po pořádku, nejdřív jedno, pak až druhý.

Měl vztek, takovej ten všeobecnej, bezmocnej vztek … A myslel na vymyšlený obraz Ježíše na kříži, na obraz vnuknutý a naléhavý a promítaly se mu hlavou - v tolika podobách - všechny ty zbytečné realizace smrti. Smrti nepřipravené, náhlé, odnikud nečekané a nakonec omilosrdněné.

Celý ten poslední rok PALCOVEJCH TITULKŮ o smrti a životě a milosrdenství a celou tu tuhou zimu palcovejch titulků z plumba, nové barvy, barvy téměř olovnaté - jen o kousíček jinak, barvy smrti. Smrti vystřelované z hlavní jak narozeninový rachejtle na rozloučenou. Slavnost a pohřeb zároveň a hostů plnej most, hostů civějících, v očích touhu promlžnělou až snad k všudypřítomné věčnosti. Hostů očekávajících COSI, ruku v ruce se svými rozdováděnými dětmi, uprostřed mostu, jež se má zřítit do proudu. Očekávajících jakousi poslední, největší vlnu, když povodně dorůstají katastrof.

A musí přispěchat nějací rozhaněči, policajti a všechno to roztrhat a vytroubit, že jim museli zachránit životy, před velikou povodní a vlastně i zachrání, protože i neštěstí je přece jarmark a blázinec a kostel jako kostel, jen sem tam nějakej Michellangelo a marnost. Fůra marnosti. Marnosti hostů očekávajících petardy oslav vybuchlé ve sklepě, čili nespatřené. Petardy liché a přece platné. A celá ta pitomá zima, plumbová zima, se teď už podobala jen stínu, špatně prospalé a prosněné noci, proti skutečnému ukřižovávání světa, které tu stále probíhá, s děsivou kontinuitou zbytečně naléhavých dějů. A my se rodíme, přicházíme k životu, teprve do jakéhosi virtuálního bezčasí.

Pořád měl před sebou srdce ještě přimrzlé k soutoku a sám vdechoval tichý souhlas, odevzdání a propuknutí do ŽIVOTA. Byl první skutečně jarní den a byl otisklý nádhernými křídly a ladnými těly labutí. Živých a mrtvých labutí. A téměř už uplynul. Zítra se v něm rozhostí ticho. Po tom všem. Ticho s bělostnými křídly blahobytné tmy, té bílé tmy, stejně neznámé jako je světlo.

Zvedl se a pomalu došel k oknu. Protáh’ se, uzýv’, pohléd’ k obloze - modrá a bílá, pohléd’ přes zahradu a pole k lesu a spatřil bláto tání a dole, přímo pod oknem, mezi několika vajgly přepadlými z římsy přes narvanej popelník, spatřil první sněženky, drobné a významné posly hřejivé běloby. Vždyť právě i světlo má barvu bílou.

A chodbou k němu v tu chvíli připluly dvě krásné labutě, mladé labutě s křídly prohnědlými jak voňavá jarní hlína a srdci labutími. Připluly prostorem a po zvucích, políbil obě a myslel na to, že tohle je láska, a že políbit se dá i tak, jako by to byla hůl a udeřila.

Žena s dcerkou se smály a stály tam a zrcadlily se snad do všeho kolem. Když se palcový titulky už úplně zbláznily a staly zaklínadlem.