Ze zápisníku cestovatele.
Bylo mi 22 let, bylo to před jedenácti roky. Právě jsem končil vysokou školu a odmítl si jít pro diplom do bývalé jízdárny zámku v Hluboké nad Vltavou. Byl jsem tam už předtím na několika výstavách obrazů. Nejvíc mě zaujal český sociální realismus (nikoli socialistický) počátku 90. let a potom výstava obrazů Theodora Pištěka. Připadalo mi zbytečné stát tam jako vůl, poslouchat proslovy lidí, z nichž jsem si mohl vážit jen málokterých a nakonec si říct: „Tak a teď jsem inženýr a teď se světe poser.“ Místo toho jsem odjel do Pompejí a diplom si vyzvedl až v září na studijní oddělení. Moje přítelkyně pracovala v Pompejích u známé v rodině, starala se o jejího syna, Janina, k pompejským vykopávkám to odsud byly dvě zastávky vláčkem „Cirkum Vesuviana“ (doufám, že to píšu dobře), 1 zastávka do Sorenta a jako bys kamenem dohodil do Amalfi, Positana a na druhé straně do Neapole. V bytě naší známé jsme se zdrželi tři dny a vydali se trampovat. Spali jsme na volných plážích a ve skalách. Přímo vedle Positana jsme našli soustavu jeskyní, kde jsme pobyli dva dny, koupali se v moři a cestou zpět přes jakýsi camp nás málem sebrala policie, že nechceme uhradit „campovné.“ Nebylo proč, spali jsme ve skalách a v campu nevyužili ani sprchu a vlastně jsme tam ani nevkročil, jen se tudy chtěli dostat ven. Jih Itálie je krásný, ještě někdy bych se tam chtěl vrátit. Kdykoli.
Tenkrát jsme měli ještě jeden velký sen. Podívat se do Říma. V Římě jsme trampovali čtrnáct dní, spali jsme i ve vyhlášeném parku úchylů a vrahů, většinou ale na volných plážích, 50 kilometrů od Říma. Stačilo nasednout do podzemní dráhy a ta vás za pár lir dovezla jako pozemní vlak až k moři. Prostě jste nastoupili třeba kousek od fontány Di Trévi (pardon, ty pojmy už mi vypadly) a vystoupili přímo u moře. Řím jsme prolezli skrz naskrz, nebylo nic, co by nám uniklo, nebyli jsme na nikom závislí, bylo to prostě krásné a poučné.
Jeden den jsme vždy strávili u moře a odpočívali (teplota přes den překračovala 35 stupňů Celsia), druhý den jsme od časného rána prolézali Řím a totálně vyčerpaní se v nočních hodinách, kdy bylo z celého dne nejpříjemněji, vraceli k moři. Volných pláží tam bylo dost, jen jste museli v sedm hodin ráno sbalit stan, aby vás nesebrala policie.
V tu dobu jsme se rozhodli poznat stejným způsobem i Izrael. Pro finanční nedostupnost Izraele po běžných turistických trasách a vysoké ceny tamtéž jsme vymysleli plán. Pojedeme do Kibucu. Do jednoho z těch Kibuců, kde se platí výplata. Socialismu už jsme samozřejmě měli plné zuby, takže zadarmo jsme nikde pracovat nechtěli. Vydělané peníze jsme chtěli v Izraeli procestovat, prostě to tam všechno nechat. Mým snem bylo poznat hlavně Jeruzalém. Něco mě tam táhlo a táhne dodnes. Velice. Navštívili jsme tedy izraelskou ambasádu v Praze, předložili náš plán a požádali o pomoc. Pokorní, mladí, bez peněz, však čerství zemědělští inženýři, což mohlo naše šance zvýšit. Úředník nám sdělil, že „bez prokázání židovského původu“ nemáme šanci a odkázal nás na cestovní kanceláře. Dal nám dokonce i brožury. Ty vás však odvezly leda tak do nějakého turistického vepřína a po pravidelných a hlídaných trasách nakonec dopravily i do toho Jeruzaléma. Však jako stádo, co naslouchá vůdci výpravy. To jsme odmítli. Úředník nám znova zopakoval, že jinudy cesta nevede a do země se jinak nedostaneme. Tenkrát se v Izraeli nějakou dobu neválčilo, teda - příliš neválčilo. Palestinci byli nahnaní za vysoké ploty a střežení těžkou technikou a ještě nezačala mediální doba teroristických sebevražedných útoků a vražedných odpovědí. Sem tam se tam něco stalo, riziko ale bylo ještě malé. Toužil jsem spatřit i další kolébky civilizací - Irák, Sýrii, Irán. Můj strýc vozil za komunistů kamiónem zboží do Iráku a Sýrie. Bylo to takové právidlo. Chceš jezdit na západ? Pak musíš jednou za čas i na blízký východ, nebo do Ruska. Pak nám vždy vyprávěl, co viděl a zažil. V Sýrii byl očitým svědkem vyvraždění celé městské čtvrti. Postihla ji jakási epidemie. Syrská armáda se s tím příliš nemazala, vzali napalm a spálili celou čtvrť - živé, mrtvé, nakažené i zdravé. Byl rád, že bez komplikací vyváz’. Cena, za jakou směl jezdit ven, však byla obrovská. Jeho rodina nesměla vytáhnout paty, neměl-li by děti, nedostal by se vůbec nikam a musel vstoupit do strany. Osobně jsem přesvědčen, že i jinam. A jsem přesvědčen, že tam kromě jiného vozil zbraně. To nám však nikdy nepřiznal, konckonců - byli jsme tenkrát ještě dětmi a dnes ho nevídám.
Ale my už jsme před těmi jedenácti lety měli i jiné možnosti a chtěli jsme to zkusit. Kdosi nám v té době poradil bláznivý plán, pokusit se vstoupit do Izraele přes Egypt, jako turisté. Na to jsme však neměli dost odvahy ani peněz, a tak jsme to prostě vzdali. Naše finanční možnosti byly v té době uspokojeny Marokem. Bohužel, nesměli jste k hranicím s Mauretánií a tudy vedla cesta dál do Afriky. Na této čáře stály kolony těžké vojenské techniky, před kterými pomateně utíkala zmatená stáda divokých velbloudů. Když jsme se chtěli vyspat na pláži na pobřeží Atlantiku, vyběhli na nás chlapíci s kalašnikovy a čízami a zahnali zpět. Maroko prý nemá výsostné vody a proto je pobřeží nejčastějším místem pašování drog. Nanašli by u nás víc, než hroudičku hašiše, která se koneckonců dala koupit od kteréhokoli z ozbrojenců, mimo službu samozřejmě. Maroko nás prostě nadchlo i zklamalo. Byla to pro nás tenkrát jen slabá náplast za „zakázanou zemi.“ A dnes je nedostupný celý blízký východ. Jeden můj přítel ještě včas stihl navštívit Sýrii, vrátil se zpět a prohlásil: TO JE RÁJ NA ZEMI. Ano, asi kdysi i byl, však dnes, po vlně tsunami a v napětí, které v regionu trvá, by návštěva těchto zemí byla víc předem plánovanou sebevraždou.
Nemůžu si však pomoci, ale jsem přesvědčen, že stejně jako je nelegální, zločinné a nesmyslné napadení Iráku, stejně tak zločinný byl přístup úředníka na izraelské ambasádě. Už ve škole nás učili, že původ nemůže být překážkou. Byl. A Izraelci už před jedenácti lety dělali to samé, co kdysi jim samým Hitler. Bylo to pro mne veliké rozčarování, vlastně už jsem na to všechno téměř zapomněl. Nejsem žádný antisemita, žádný bojovník proti sionismu, však před jedenácti lety jsem skutečně dostal červenou kartu, aniž bych v dané zemi, či proti ní kdy co provedl. A tu červenou kartu mi obrazně vystavil stát Izrael. Za můj původ, na první pohled i patrný. Blonďák, sic hnědé oči, malý nos a pohan, bez jediného žida v rodokmenu a bez peněz, co chtěl Izraeli odvést práci a za to zemi poznat. Nic víc.
Může mi tohle někdo vysvětlit? Po jedenácti letech? Kdy možnost navštívit má vysněná místa je už úplně nulová?
RSS soubor komentářů pro tento příspěvek. TrackBack URI
![[Zpátky do Zvědavce]](http://www.zvedavec.org/images/logo_50_pixelu_50kryti.png){kind=tracking}
28.6.06 v 16:28
..tak tady jste me, Petre, zase chytil.
A zni to autobiograficky, nebo jenom jako?
..jsme si naivne mysleli (nebo mozna jenom ja), ze nastala doba, kdy staci chut, pas, par penez a huraaa do sveta, za poznanim, za zkusenosti, za lidma. Jooo, a kdo mi to napovidal? A kdo vam?
28.6.06 v 16:38
Ne, tohle se před jedenácti lety do písmenka opravdu stalo, na ambasádě
jsem byl osobně se svou tehdejší přítelkyní, později ženou, dnes bývalou
ženou. Jak už jsem někde v komentáři uvedl. Nemám jediný důvod plivat na
jakýkoli národ, rasu … Toto je prostě má osobní zkušenost. Bez dodatku
a jakéhokoli pokusu o manipulaci. Izrael byl tenkrát strašně drahej,
už jen letenka, prostě jsme hledali cestu, jak ho skutečně poznat a nemuset
na to dlouhé, dlouhé měsíce tady vydělávat a pak se nechat zavřít do turistického
centra. A po zkušenostech s Itálií se nám ta varianta s prací v Kibucu (snad to
píšu správně) zdála nejvhodnější. Kdepak. Skutečně po nás na ambasádě chtěli
prokázat původ. Samozřejmě, kdybychom měli hromadu peněz, stačilo by asi
koupit letenku a zaplatit si hotel, ovšem přes cestovní kancelář. Pěkně registrovanej.
Když to řeknu hodně slušně, byl jsem tenkrát hodně “nasranej.”
Hlavně, tenkrát se tam toho moc nedělo, nějakou dobu a po revoluci,
teda - po roce 89 - jsme s Izraelem navazovali bratrské vztahy
a vraceli rabínům majetky, stejně jako církvím katolickým, evangelickým, …
A ani nevím, proč jsem si na to dnes vzpomněl, už dlouho do tohoto bodu
má paměť nesáhla, asi proto, že jsem v novinách četl o tancích v pásmu
Gazy kvůli unesenému vojákovi.
Na druhou stranu samozřejmě chápu jednu věc, v té době probíhal obrovský
exodus židů z bývalého východního bloku do Izraele. Především z Ruska.
Takže byli opatrní a omezení byla veliká. Ale stejně. Chtěli jsme jim pár měsíců
odmakat a chvíli tam bejt, úplně volní a bez programu cestovní kanceláře.
Pak jsme to prostě vzdali.
28.6.06 v 16:44
No a dnes, kdo by tam jel? Leda tak bláznivej novinář.
Skutečně nemíním nést kvůli cestování kůži na trh.
Celá oblast je “napjatá” jako struna luku.
O Iráku ani nemluvě, Iránu taktéž. Sýrie je tomu
velmi blízko. Izrael a Amerika společně se spřátelenými
vojsky nadělaly v regionu takovou paseku, že je možné,
že se tam nepodívám ani v důchodu a když, spatřím
mnoho zničených památek ať už kýmkoli.
Ta cesta do Izraele přes Egypt pak byla velice riskantní.
Mezi těmito zeměmi trvá od roku 47 obrovské napětí
a vízum jedné z nich je v té druhé rizikem.
28.6.06 v 16:51
No a Maroko? Vrátil bych se tam znova jedině kvůli
Velkému a Malému Atlasu a zakouřit si pořádně hašiš
za pár korun. Tenkrát tam stál gram 30,-Kč
a byl úplně všude. V “Šošouenu” - píšu foneticky -
si dealeři vyměňovali pozice na rozích ulic a byli
na každém. Jedno jestli děti, nebo dospělí.
Obecně - snad každý Maročan buďto jen hvízdnul
a bylo a nebo rovnou strčil ruku do kapsy.
přitom byl haš v zemi samozřejmě zakázán,
ovšem asi tak stejně účinně, jako by u nás zakázali
PIVO. Něco podobného popisoval jeden můj kamarád,
co byl pár měsíců na ulici v Holandsku.
Tam pro změnu prodávaly na ulicích naprosto veřejně
kokain děti černochů z bývalých holandských kolonií.
Přitom ty rodiny braly neskutečné sociální dávky.
A co se týká Maročanů - větší zvěř jsem v životě neviděl
a popravdě, ani větší chudobu, což spolu určitě
bude souviset. A slavná tradice Tuarégů umírá
s jednou lahví whisky. Za takovou láhev získáte ručně tkaný
koberec, na které žena pana obchodníka dře třeba i měsíc.
28.6.06 v 17:17
Tak proto se mi cely styl zdal jiny, nez je u vas obvykle..opravdu osobni zazitek a tak i podany a “nasranost” z nej couha. Nedivim se, kdyby se bylo zadarilo, urcite by to byla zkusenost k nezaplaceni.
Cestovani s “cestovkama” je zkreslovani skutecneho zivota, ovsem pozvolna uz jine moznosti k cestam po svete nebudou a nakonec ani ty nebudou nejbezpecnejsi.
Takze, co jste procestoval, reknete si zaplatpanbuh a holt se z vas (nas) bude muset stat Londnuv Tulak po hvezdach.:-)
Kibuc by me take lakal, cely jeho system, ktery je prirovnavan k JZD, tedy pro zjednoduseni. A pak centrum vzniku trech nabozenstvi.Jenze se asi nedockame, na “mir pod olivami” to nevypada.
P.S. Moc se mi libi vase povidka Dozivoti, je tak husta myslenkama, ze by vydala na neco literalne obsahlejsiho.
Co mate radeji, Petre, prozu nebo poezii?
Zdravim Aja
28.6.06 v 22:36
Jsem na poesii strašně “nasranej,” že mě svým způsobem dovedla do pekel,
ale i k bohu. fakt ji za to někdy nenávidím, jsou chvíle, kdy bych se chtěl stát
naprostým tupcem a v klidu si dožít v blázinci naprosté ignorace.
K próze jsem došel logicky, je snadnější cestou, jak říct, že to člověk opravdu
myslí vážně. Jinak ale opravdu víc miluji poezii, stejně tak jako nenávidím.
Víte, nejsilnější geny, které se u mne projevily, pocházejí z Chodska.
Velcí psi, sekera a kopce s chráněnci starých stromů, strážní věže
a skály a nostalgie a dodnes nejchudší kraj. Když potkám velkého čokla,
byť by byl vzteklý, nekousne. Olízne a jde si svou cestou. Když mojí babičce
odtamtud umřel předposlední pes, fena německého ovčáka, přišla k ní,
olízla jí ruku a šla si lehnout na hnůj na konec zahrady, na smetiště
toho domun a tam umřela. A hlubší životní moudrost, než mi moje babička
sdělila ze zkušenosti, už zřejmě nepoznám, ani nevymyslím. Než ty o životě.
A proto chci žít. A psát o něm a o chybách lidí a vášních.
Ale s tím Londonem “Tulák po hvězdách” jste mě opravdu dostala, četl jsem to
tak mnohokrát. Svého času i dvakrát za sebou, celkem asi pětkrát
a už si z toho zase nic nepamatuju, protože to chci znát nazpaměť.
29.6.06 v 16:28
..hmmm, tak z Chodska. K tomuhle kraji mam zvlastni vztah, tedy hlavne k lidem, vzdycky, a to i za komunistu, mne prisli nejak jini, hrdi, nezavisli. Nevim, jestli k tomu prispela jejich historicka role, nebo z ni vyplyvajici jista privilegia, vcetne osobnich svobod, ale, kdyz to reknu hodne zjednodusene a frazovite..Chod, to zni hrde
Kdysi jsem hrozne rada do Domazlic, Klenci a Kubovy Hute.
Vic se vidite v poezii, ale dava vam zabrat. No jo, to tak ale pri tvoreni chodi, ne? Nastesti nejste nicim nucen byt jen s prozou, nebo jen s poezii, obcas se da “utect” od jedne k druhe.
Tak at vam “to pise”. Aja
30.6.06 v 1:02
Chodové jsou obecně magoři, psychopati, buřiči, nezačlenitelní.
Nejen od Koziny, už odjakživa. Odvždy. Koneckonců, bránili
hranice a řezali pouhými sekerami germány do hlav. Chovali služební
psy už v dobách, kdy se málokde ještě na našem území vůbec vědělo,
co to je - služební pes. Tak je znám - Chody - a tak jsem je poznal už
v dětství. Navíc, z dědovy strany tam jsou říznutí Poláci, lokajové a vůbec
služebnictvo, dovezené Černíny z Polska na zámky v Chocomyšli a Chudenicích a myslím,
že jich tam měli Černínové(ni) ještě víc. A do toho nostalgické,
impresionistické - Březinovské a Sovovské jihočeské matky (mám ještě jednoho kamaráda,
se kterým jsem se na jihu Čech potkal náhodou, přitažlivostí dvou podobných těles,
který má tu kombinaci úplně stejně), jihočeské matky říznuté s germány.
Zvláštní směsice, v každém případě zralá na schizofrenii.
Chodové žijící kolem jezírka, kde napsal Kvapil libreto k Dvořákově Rusalce, kde jsem
tři roky za sebou ve své pokročilé pubertě v lesích vyžinoval se svou babičkou (moje babička
celý život) a ty mlhy jsou tam k ránu, kolem páté, když začínáte práci v lese,
opravdu rusalkovské, jinde prostě nemohlo libreto k Rusalce vzniknout. A kus výš, jen 2 kilometry
dál od tohoto jezírka, vybudovaného kdysi Černíny jako koupaliště pro šlechtu a dnes již
dávno zasypaného tlejícím listím, je Bolfánek, nejznámější chodská strážní věž, s výhledem
na celý kraj, na celý Český les a kousek Šumavy. Za komunistů tam nekonečné kolony ruských
tanků projížděly vesnicemi a dělaly ze silnic řešeta, byl jsem ještě dítě a pomalu každou druhou
noc se tam ty tanky přesunovaly a pomalu každou druhou noc se tím otřásal dům a nemohli jsme spát.
A dole se chlapi bavili o politice a nadávali na ty ruský svině a ožrali se a vybíhali před dům
a řvali na ně a bylo jim úplně jedno, že je někdo může sejmout, ale řvali na ně, protože to byli chodové.
Ano, máte pravdu, Chodsko je strašlivě hrdý kraj, ale i strašlivě tvrdý, i přírodními podmínkami
a strašlivě chudý, snad nejchudší v zemi. A dodnes. Kdo myslíte, že kdy většinou pracoval
v plzeňských černouhelných dolech, mnoho chodů, aby měli práci a mohli vůbec za co postavit dům.
A všichni vždycky strašlivě chlastali a dovedli u toho i celé hodiny mlčet
a pak se servali jako psi, rozbili si držky a druhý den byli zase nejlepšími přátely.
To chodové byli ti z posledních, kdo ještě neopouštěl státní hranice na začátku druhé
světové války, kdy Hitler zabíral naše pohraničí, to na Chodsku se ještě střílelo,
když už nikde. To na Chodsku se na začátku okupace Němci báli a příliš si tam nedovolili.
Chodové jsou skutečně nejen moji předci, ale byť těch skalních možná a zřejmě nikdy v životě nedosáhnu,
však jsou i mými geneticky danými vzory. Moje babička mi vyprávěla, že v noci, když je na chalupě sama a stýská
se jí, vždy vezme kravský zvon a rozezní jej ve své ruce na celou krajinu a rozštěká tak
všechny psy v okolí. Dělala to tak dlouho, až si je všechny naučila a oni pak reagovali na
její zvonění vždy stejně, naučeně, na dálku, byť i velmi daleko od jejího domu.
To jsou Chodové a opravdu jsou hrdí. Chodsko je opravdu zvláštní kraj a bylo i jistou dobu mého
dospívání těžké smířit se s tím, že jsem vlastně tamodsud víc, než odkudkoli odjinud.
Čistě náhodou mi v úterý ráno moje chodská babička volala, že jí umřel pes. Ještě ten den jsem sehnal jiného,
teď čekám, až mi ho sem dnes v noci bratr doveze ze Zvolena a v sobotu s ním jedeme za ní. Se štěnětem německého
ovčáka, fenkou. Chovala je celý život a ve svých za pár let již osmdesáti teď bude mít motivaci
pro další jeden psí život. A určitě ho ona sama dožije, už jen kvůli tomu psovi.
A to jsou Chodové. Víc je už asi popsat neumím.
30.6.06 v 1:48
Ale teď prosím víc vy něco o sobě.
30.6.06 v 14:21
Krasne jste je vymaloval, ne mnoho slov, ale vystiznych, tech spravnych, clovek hned Chody pred sebou vidi.
Co ja? Nicim zvlastni, takova obyc a obyc zivot.
Narodila jsem se v kraji Rabase a “jeho cervene pudy” a chmelnic a pivovaru, v kraji pusobeni Zikmunda Wintra a jeho Nezbednych bakalaru, v kraji historicky bohatem (a ktery v ceske kotline neni?) a ani jinak, pravdepodobne, nepatricim mezi ty nejchudsi.
Vetsinu zivota, az do emigrace, jsem prozila v Praze, kterou miluju a prestoze jsem relativne dost pocestovala, porad ji povazuju za nejkrasnejsi mesto. I v dobe bolsevickeho temna mi byla schopna dat dusevni potravu -divadla, hudba, vystavy..a to se nezapomina.
Pak mam rada (moc), Moravu. Z te jizni pochazeji rodice meho muze a tak, jak jsou typicti Chodove tim svym, tak jsou necim “svy” moravaci, takove otevrene, siroke a zemite moudre duse (do jake miry na tom ma zasluhu vino, tezko rict
Pozdravte babicku a dovezte ji v poradku psa, at z nej vychova spravneho, chodskeho. Aja
01.7.06 v 10:19
Jo jo. To ona určitě vychová. Mohla by pejskaře školit od rána do večera,
byť nikdy nestudovala žádnou literaturu na toto téma a nikdy nenavštívila cvičák.
Můžu se zeptat, jestli to není tajemství, kam jste emigrovala a v kterém roce?
A jestli jste někdy neuvažovala o návratu? A jak to vlastně tam bylo a jak se Vám daří.
A vůbec něco víc o emigraci.
Víte, když jsme před čtyřmi lety dokončili české KDO JE DO na CD-ROM, já jsem dělal
veškerou grafiku a kolega aplikaci programoval - fungovalo to na Webu a na CD a systém
byl provázaný včetně redakčního), zjistili jsme, že tady vůbec není zájem.
Tenkrát jsme našli cílovou skupinu. Obchůdky emigrantů v zahraničí.
Šla tam převážná část toho, co se nám tenkrát podařilo prodat (agentura
KDO JE KDO nám v podstatě podtrhla židli, měli srach, že multimediální
produkt zničí JEJICH knihu a nám zůstal v rukou mnoha tisícový náklad CD a řešili jsme,
co s ním, PŮVODNĚ SE TO DO KNIHY MĚLO PŘIKLÁDAT). A tenkrát jsem zjistil, že emigranti
mají mnohem větší zájem o věci odsud, o věci původní a nové. A tenkrát mě napadla taková věc a ani
nevím, kdy to dokončím. Chtěl bych toho napsat víc obzvláště pro emigranty a o nich.
Ta povídka DOŽIVOTÍ už tam začíná směřovat. Nevím proč, ale cítím, že mám
k emigrantům blízko, sám si tak někdy připadám ve své zemi. Je to sice asi víc
jen takové životní období, ale … Žil jsem v obci, kde starostu dělal bývalý emigrant,
výborný bývalý potapěč a sami lidé si ho tenkrát zvolili, oslovili a přesvědčili,
byla to svým způsobem česká rarita. Prostě mě to téma zajímá.
Velice. Kdybyste mi o emigraci prosím chtěla napsat, i třeba o jiných
lidech … prostě se chci pokusit sebrat nějaké příběhy, nechci si jen vymýšlet
a vycházet jen z pocitů, přikládám svůj e-mail. (studio@dmm.cz)
Nakonec z toho udělám z části fikci, z části popustím uzdu fantasii,
ale chci podchytit toto téma. Koneckonců, naše země se ke svým emigrantům
zachovala macešsky - asi se jich báli a hlavně, toho majetku … co by museli
vrátit. A paradoxně dnes funguje emigrace zase. Samozřejmě, že gastarbeiter
a emigrant jsou pojmy odlišné, však odsud utíkají mnozí mladí a má to víc
rysy emigrace, než hledání práce v zahraničí. Snažím se tomu přijít
na kloub.
Když ne, nic se neděje. Mějte se hezky a hodně pohody a zdraví.
01.7.06 v 15:45
Zdravim, Petre, ozvu se vam na e-mail adresu.
Hezky vikend. Aja
01.7.06 v 22:01
Hrozně moc předem děkuju. Hezky víkend.
Petr Pojar