Opravdu, každý den mi oknem vlétne motýl.
Včera tu se mnou dokonce i spal
a dnes mi sedl do vlasů a hladil
a při západu slunce plného sladkých barev
a zlatavých oblak pod kterými se prohánějí ptáci, co loví motýly,
jsem spatřil, že v motýlech přilétá fantazie …

Vzal jsem kus hadru a strhal všechny pavučiny.
Zapřísáhl jsem se, že do krmítek budu sypat jak blázen,
protože sytí ptáci přece neloví.
Domlouval jsem naší kočce
a mrtvého motýla, co ležel na silnici,
jsem vložil do kopretin
(Motýl má umřít v květinách – člověk milující).
V dešti jsem vybíhal a sušil promoklá motýlí křídla,
než tu práci zas vzalo na sebe slunce.

Brodil jsem řeku, lovil topící se motýly
a rybám házel červy.
Chtěl jsem si povídat s motýly, co náhle přilétali
a bylo jich čím dál víc, ale neříkali nic, ani neděkovali,
jen usedali a po chvíli zas vzlétli.

BYL JSEM MOST …
a byl jsem celý posetý motýly
TĚCH BAREV! TÉ NĚHY!
Až se moje tělo přeměnilo v květinu,
které narostla křídla a zůstalo lidské srdce.