1. Expres do ráje

Jožovi se po tvářích spouštěly čůrky potu. Seděl uprostřed autobusu, u jednoho z oken, do kterých se od západu opíralo slunce jako nějakej zápasník, co touží skolit. Jožovi se špatně dýchalo, co chvíli musel pít vodu a dálkový autobus tak houpal, že Jožo už pomalu ani necítil svůj žaludek. Co víc, robustní paní sedící vedle něj čpěla potem a čímsi jen těžko definovatelným, jakousi hnilobou, co mu vzdáleně připomínala školní škamna a klíny rychle vyspívajících spolužaček se špatnými hygienickými návyky. Přesto však byl Jožo šťastný. Konečně se rozhodl, konečně učinil krok, kterého se po celé roky tak obával. Konečně našel dost odvahy a od základu změní svůj život. Mezistanice Londýn, odsud lacinou aerolinkou do Buenos Aires a potom … konečně … vysněná Patagónie! Pro Jožu se Patagónie stala synonymem svobody. Před pěti lety se tam utekl jeho nejlepší přítel a od té doby Jožovi nedala myšlenka na Patagónii spát. Jeho přítel, básník, skutečný žijící a živoucí slovenský básník, narozdíl od Joži i skutečný Slovák. Ištván, Jožův milovaný kamarád Ištván, co mu z Patagónie psal krásné dopisy, posílal své básně a fotografie a objevil mu Hrabala.

Jožo se narodil v Čechách, jeho otec je Čech, matka však Slovenka, proto a také proto, že byl snědý a černooký jako typický slovenský Maďar a Jožo se jmenoval Jožův oblíbený slovenský dědeček, proto mu v rodném Krumlově nikdy neřekli jinak, než slovenskou přezdívkou, byť slovensky nehovořil a skutečně se jmenoval Vladimír. U nich doma se mluvilo česky, otec byl vždy dominantní a nesnesl jakýkoli náznak nepřizpůsobivosti Jožovy matky. „Když pojedeme k vašim na slovač, budu se snažit slovensky, ale tady - doma - budeme mluvit mým rodným jazykem,“ říkával Jožův otec panovačně a nikdy se při téhle demagogii ani nezastyděl. Při troše tolerance by bylo bývalo možné hovořit doma jazyky oběma.

Jožo je výtvarník. Už před léty upustil od snů o velikých plátnech a začal se věnovat kresbě. Vlastně se vrátil ke kořenům, důvody však měl mnohem prozaičtější, ve spletitém Babylónu světa neuspěl a prostě už neměl na barvy a rámy svých snů. Musel by namalovat celé průvody obrazů a zásobit jimi všemožné galerie, aby svůj život nějak zlomil, naklonil misku vah k plusu. Zřejmě by pak ještě musel něco provést. Třeba instalovat na Václaváku nějaký svůj objekt bez povolení úřadů a pod ním si to za přihlížení davů rozdat s nezletilým thaiským transvestitou - kozy a penis - prostě něco udělat … cokoli … Nechat se zavřít a v base tiše čekat a z té dálky sledovat, jak se penízky z prodeje jeho obrazů jen řinou. Prostě jakkoli, ale stát se slavným. Jožo se však slavným stát nechtěl. Umění mu bylo řemeslem a byl věřícím, hluboce věřícím pohanem. Táhl svým životem svůj kříž jako zdroj světla, osvícení, proudící z jednoho bodu do všech světových stran, kurevsky však těžký a ve své době nepraktický. Frčely baterky - lehké, okamžitě dostupné, na monočlánky a kříž pak byl především symbolem utrpení.

S Jožou se všechno semlelo strašně rychle. Nejprve se blbě oženil. Oženit se dobře je umění, oženit se ale tak blbě jako Jožo, už představuje notnou dávku skutečného mistrovství. Jožo ale byl rozhodnut své manželství už nikdy nerozebírat. Nešlo to. Manželství skončilo a otázky zůstanou nezodpovězeny navždy. Proto myšlenky na svou bývalou ženu vždy rychle zapudil. Měl s ní však dceru. Kvůli ní se posledních několik let ještě zoufale snažil, jakž takž prosperoval v jakémsi již nepřijatelném mínusu, platil alimenty a bral si ji na víkendy. Až do okamžiku, kdy její matka shledala Jožovy názory jaksi závadnými a pro dítě nebezpečnými. Čistě náhodou si krátce předtím našla přítele. „Konečně,“ říkal si nejprve Jožo, „aspoň se trochu zklidní, sexuchtivá byla vždycky dost a pak dovedla otupěle zírat ke stropu třeba i celé hodiny a v tomto stavu usnout.“ Nezklidnila se. Ba naopak. Začal táhlý soudní spor pojednávající o Jožově duševním zdraví, špatném vlivu na dceru, její výchovu a vývoj. Výsledkem byl jeden den v měsíci, kdy směl Jožo dcerku spatřit a jeden týden o letních prázdninách. Avšak za předpokladu, že se bude ze své nemoci nejprve léčit a prvním schůzkám bude přidělen psychologický dozor. K bytu dceřiny matky se pak Jožo nesměl přiblížit vůbec, aniž by kdy mohl pochopit jakýkoli smysluplný důvod. Jedinou stopou, jíž se Jožo dopátral, bylo prohlášení jeho bývalé ženy, že „oči jí otevřel teprve odborný článek pojednávající o schizofrenii, publikovaný ve velice prý seriózním ženském časopisu, kde stálo, že zásadním poznávacím rysem změněného chování začínajícího schizofrenika jsou náhle projevované umělecké sklony. Prostě si pořád něco čmárá a píše, ale nikdo o to nestojí, jelikož díla schizofreniků jsou prostě nekvalitní, až příliš ovlivněná a zaujatá samou chorobou.“ Jožo tenkrát plakal. Soud uvěřil všemu, soudní znalec přes schizofrenii byl gauner, co by sám zasloužil basu. Psychiatr, kterého musel Jožo navštívit, byl psychopat, přemanipulovanej roky práce s pacienty v pacienta sobě samému. A Jožo to nakonec vzdal. Sám poblázněný vším, co se stalo, nastoupil léčbu. Po měsíci byl propuštěn „na svobodu,“ ústavní psychiatr, velmi vzdělaný a citlivý člověk, uvedl do zprávy, že Jožo je skutečný umělec a určitá podobnost jeho duševních stavů se schizofrenií může být leda tak tématem k diskusi na nikdy nezodpovězené otázky lidské i nelidské. Pak se Jožo vzbouřil a přestal platit alimenty, založil dceři vkladní knížku a na ni peníze ukládal. Už zase tvořil, už zase uvěřil, že je umělec. Po roce ho ale málem zavřeli, musel své bývalé ženě vkladní knížku odevzdat, připlatit úroky a soudní poplatky. „A jakože ještě jednou a spadla klec!“ V tu dobu se ho dcera zřekla, odříkala nazpaměť naučené věty a dala taťkovi do ruky číslo mámina účtu, aby nezapomněl. Pak se ještě jednou otočila a řekla: „Taťko, nic si z toho nedělej, strejda je moc hodnej. Někdy napíšu. Pa.“ Ucukla a zmizela za matčinými zády. Snad to byl jenom sen, snad se to všechno Jožovi jen zdálo. Ale teď sedí v expresu Praha - Londýn a má šanci, ještě má nějakou šanci, jinak by se už zbláznil. Skutečně.

Jožo se usmál na vedle sedící macatici, ona mu oplatila stejným úsměvem a podala omačkanou broskev. S povděkem ji přijal, otřel ubrouskem a snědl. Venku se rychle zatáhlo. Tak rychle, jako když pleskne oponou o zem a předtím až příliš zbytečně otevřenými okénky začala dovnitř proudit osvěživá vůně čerstvého deště. Za chvíli jsou na čáře. Tady to musí vyjít. Jožo dlužil na daních, na které nikdy nevydělal, na zdravotním a sociálním pojištění, byť za posledních deset let nežádal lékařské ošetření a jakýkoli sociální příspěvek a v důchod prostě nedoufal. Dále po něm vymahali nějaké nesmyslné pojistky za neodhlásitelný automobil a nějaké drobné ještě dlužil v prodejnách malířských potřeb a mezi známými. Jeden z mobilních operátorů chtěl po Jožovi téměř deset tisíc za nedoplacený dotovaný mobil v hodnotě několika stovek. Jožo se vlastně pět let už jen ukrýval exekutorům, byť ani neměl nic, co by mu mohli vzít. Až na nějaké obrazy, které by si soudruzi zajisté rozebrali doslova za pár stovek. Jožo měl strach, že celníci mohou nahlížet do databáze dlužníků, měl strach, že jeho - Jožu - Jožu otroka - pošlou zpátky na galeje. Teda - domů. Celkem to dělalo několi set tisíc, vlastně ani konkrétně nevěděl - kolik. A denně to skákalo výš a výš. Jako když si neplatíš předraženej hotel. Jakejsi kýčovitej „hotel Svět,“ ve kterým prostě musíš žít, jedině že bys snad chtěl umřít, nebo se stát něčím cizím, něčím - co ve skutečnosti vůbec nejsi. Jožo už uvěřil neúměrným trestům, přesahujícím fantazii jeho samého, plaval v řece, kde se nedalo dosáhnout k břehům.

Okénkem nad Jožovou hlavou vylétla pecka, kterou vypustil mezi palcem a prostředníkem pravé ruky. Jako nějakou střelu. „Třeba se uchytí,“ usmál se Jožo ještě jednou na ženu, která mu broskev darovala. „Třeba si tu jednou u silnice někdo natrhá celý koš broskví,“ dodal Jožo a ona souhlasně pokývala hlavou. Na její přítomnost a pach už si zvykl, koneckonců - ta žena ho doprovází na cestě ke svobodě. Třeba je to jeho strážný anděl, nebo někdo takový. „Máte v Londýně práci?“ Zeptala se žena a složila rozečtený časopis. Způsobně, jakože by bylo neslušné číst a zároveň vést hovor.

„Nemám, jen tudy projíždím, koupil jsem si letenku do Buenos Aires a není zpáteční,“ řekl Jožo a aniž by to sám čekal, náhle posmutněl.

„Nový život? To musíte zvesela, mladý muži,“ odpověděla a usmála se na něj. “Nový život se musí začít jako pořádnej mejdan. Když rezignujete na zábavu, život se vám vyhne i v naprostým ráji.“

Jožu její slova potěšila, vstal, sáhl do síťky nad svou hlavou pro malý turistický batůžek, hrábl do něj jako kouzelník do nějakého klobouku - simsalabim - a vytáhl láhev skotské. „Na cestu a na novej život,“ řekl, vztáhl k ženě ruku s lahví, ona ji beze slova uchopila, lokla si jako zkušenej pijan a mrkla na něj.

„Ať ta vaše cesta stojí za to,“ popřála a láhev mu zase vrátila. “Vy jste umělec, že ano?“ Jožo se zarazil. “Jak jste to poznala?“ “Můj nevlastní bratr, vlastně poloviční brit, se před časem přestěhoval do Patagónie. Prý tam teď utíkají mnozí. Před civilizací, před “MUSÍŠ,” pře dluhy vzniklými postojem “NECHCI a NEMUSÍM.”

Jožu zamrazilo. Taková náhoda, taková neskutečná náhoda, třeba vedle něj opravdu sedí jeho skutečný strážný anděl.

Žena v Jožově tváři spatřila rozpačitý výraz a dodala: „Čili i vy prcháte do Patagónie?“ „I já,“ svěsil Jožo ramena „a skutečně i prchám.“

Žena sáhla do jakéhosi záhybu svých šatů, který se ukázal být kapsou a vložila Jožovi do ruky malou, titěrnou knihu s nenápadnou grafikou obálky, ze které zlatým písmem vyzařovalo jediné slovo - PATAGÓNIA a pod ním se krčilo drobným černým písmem jméno autora - Ištván Szegéty. „Poletím za bratrem,“ řekla. „Tuhle knihu mi poslal, napsal ji slovenský básník, jeho přítel. Žijí od sebe pár mil.“

V Jožovi by se krve nedořezal. Ištván Szegéty, jeho milý přítel Ištván Szegéty.
“Proboha, kdo jste? Ištván je můj nejlepší přítel, právě za ním cestuji, právě do jeho Patagónie …“ I ženinu tvář ovládl rozpačitý výraz. Náhle si byli blízcí, nečekaně blízcí, jako by snad byli příbuzní, náhle se jejich rozhovor přenesl do jakési intimity, kterou ani jeden z nich dřív nečekal.

„I já utíkám. V té směsi komunistických a kapitalistických sviní, podporované úřednickými gaunery a bývalými agenty, bez jakékoli etiky a morálky, už nebudu žít ani den,“ řekla rozhodně a nabídla Jožovi rozevřenou dlaň. „Je to jen banda potulnejch kejklířů, co zakopli o trůn, v rukou ještě kradené slepice. Marie. Jsem Marie Hadrbolcová, zdravotní sestra, toho času spisovatelka na volné noze a doufám, že v Patagónii uplatním obojí. Nevěřím, že jedinej z těch pomatenejch umělců, co už tam žijí, za poslední roky kdy slyšel o zdravotní péči. A nevěřím, že jsou tam ženy, které by je alespoň opatrovaly. A psát můžu všude, bez své identické svobody, bez pocitu volnosti však ne.“

„Pak ale máte kapitály tři. Vzdělání, kumšt a ženství,“ rozkoktal se Jožo. „Před chvílí jsem si říkal, že jste snad můj strážný anděl a vás tam posílají pro celou Patagónii,“ rozesmál se a znova jí podal láhev skotské. „Na Boha - že mu to někdy opravdu vychází, já jsem Jožko Svoboda, pravým křestním jménem Vladimír, ale Jožo mi říkají všichni a už jsem si zvykl. Jsem malíř,“ řekl, ona si lokla jako by chtěla vypít řeku, on také, ještě jednou si láhev vyměnili, on ji pak chvíli svíral v dlani pravé ruky a díval se skrz ni oknem ven, trochu s ní kýval a opět se obrátil k Marii. „Jsou takovéhle náhody vůbec možné? Nezdá se mi snad zas jen jeden z mých přebujelých snů, ze kterého se probudím zrovna když na dveře zabuší exekutor?“

„Nezabuší, v Patagónii určitě ne a jestli chcete, štípnu vás. Ať máte nějakou jistotu. Nebo štípněte vy mne, ale ne moc, ať nemám modrák. S mojí nadváhou to není žádná sranda. Jednoho dne se rozteču jak kostka sádla …“ Marie se začala řehtat jako na lesy. Její smích byl upřímný, krásný a nakažlivý. Někteří cestující se po nich už pohoršeně ohlíželi. „Co čučíte? V Londýně si v městský klidně zahulím i trávu a tady se člověk nesmí ani smát a trochu napít. Česko zasraný,“ ulevila si a v tu chvíli se rozřehtal Jožo. Jeho strážný anděl kouří trávu, pije, váží sto dvacet a dokáže mluvit jako dlaždič. Přitom je spisovatelkou. A bude bydlet pár mil od něj, na samém konci světa.

Marie sáhla do kapsy podobné záhybu svého těla podruhé a předložila Jožovi přímo před oči svou sevřenou pěst. Pomalu sjela s rukou níž, jako když čaruje a rozevřela dlaň. Jožovi vypadl do klína balíček s malou kostičkou hašiše. „Můžeme to sníst. Půjdeme napůl, nebo mě ti debilové na čáře vyberou, takhle si budu jistější.“ Jožo hroudu rozlomil vejpůl a oba téměř zároveň polkli a zapili to - čím jiným - než skotskou. „Za hodinu se to rozjede,“ řekla Marie, „ale to už budeme za čárou a pak se nám bude krásně spát.“ A Jožo řekl: „Novej život se má začít pořádným mejdanem, máte pravdu, Marie. Vy jste skutečný anděl.“

Dálkový autobus zastavil, otevřely se přední dveře a uličkou začal procházet celník se psem a kontrolovat doklady.

„V břiše to ta mrcha neucítí,“ špitla Marie. „Ono je někdy lepší dobrovolně zkolabovat, než jim cokoli odevzdat a především pak svoji svobodu.“ Jožo se usmál a měl podvědomý pocit, že už je zhulenej. Placebo.

„Proč jste to s sebou vezla? Já bych se na vašem místě rozklepal strachy už v Praze.“ „Vy jedete do světa poprvé, že?“ „Ano, nebyl čas, nebyly peníze, byla rodina a ta už není, jsou jen dluhy a těch je moc,“ řekl Jožo stroze, ale přesně. „Všude ve světě se hulí tráva, ale málokde jsou lidé takové udavačské svině, jako u nás,“ řekla Marie. „Pěstovala jsem si doma kytičku, řeknete si, že mi asi hráblo, v mém věku, čtyřicet pět, ale mně tráva začala dělat dobře. Při mé váze a zažít pocity, že létám … To je přece snem každého, létat, nebo ne?“ Jožo přikývl, trávu měl také rád. Vlastně ji milovalo tolik umělců, byla snad pomalu jejich přítelkyní. Marie pokračovala: „Udala mě sousedka, kamarádka z domu. Třináct let jí půjčuji knihy, třináct let ji zvu na víno, aniž by ona kdy nějaké koupila, jedině snad k narozeninám a když u mě doma na balkóně objevila kytičku, začala hysterčit jako nějaká dorota. Vyhodila jsem ji a kytku zničila. Neuběhla ani hodina a do mého bytu vtrhla policie. Nenašli nic, ani papírky, ani paličku. Tu jedinou, co jsem měla ukrytou v šuplíku, jsem vykouřila, než přijeli a vytlemila se jim do očí. Sebrali mě, ale hned zase pustili. A do týdne jsem na stole měla výpověď z bytu. Ta kráva mě práskla i domácím. Taky jsem jí vyčinila. Vyšla jsem na chodbu, zmáčkla jsem její zvonek a zakryla rukou kukátko. Otevřela. A dostala takovou ránu, že upadla na zem s přeraženým rypákem.“ Marie se opět rozřehtala jako nějaký kůň, v ruce už připravený pas, Jožo také. Celník k nim právě přistoupil a určitě si musel všimnout, že jsou oba opilí. Neřekl však nic, až když začal prohlížet pasy, obrátil se na oba zároveň a položil jim společnou otázku: „Vy cestujete spolu?“ „Ještě před třiceti minutami ne,“ řekla Marie. „Oba máte zaplacené argentinské vízum, mohu vidět vaše letenky?“ Můžete,“ řekli oba zároveň, vyhledali letenky a s hrůzou zjistili, že mají zaplacenou stejnou aerolinku, stejné číslo letu, jen sedačky jim tentokrát nevyšly vedle sebe.“ „Sedadlo si s někým vyměníme,“ řekla Marie duchapřítomně. „Chápejte, my jsme se před týdnem pohádali a udělali si naschvál, ale už se zase máme rádi. Mimochodem, myslíte, že to vůbec jde? Vyměnit si v letadle s někým sedačku?“

„Nevím,“ odpověděl celník zmateně, prohlížel si podivný pár a kroutil hlavou. Vrátil jim pasy, letenky a šel dál.

Prohlídka autobusu trvala půl hodiny, než vyjeli, uplynulo dalších patnáct minut a hašiš už začal najíždět. „Měli jsme to o fous,“ řekla Marie. „Teď raději mlčte a snažte se usnout, nebo nás řidič vysadí. Ach bože, ten pocit, že zase létám,“ dodala, zavřela oči a zasnila se. Jožo učinil totéž. Když zavřel oči, měl pocit, že vedle něj sedí krásná dvacetiletá živelka, se kterou se právě zkouřil a hrozně moc ji chce. Sex byl po kouření vždycky nejlepší. Než usnul, uvědomil si, že mu stojí. Tak velkou moc má duševní mládí v kombinaci s drogou.

2. Probuzení

Londýn byl chladný, sychravý a zamžený. Kontrola ze strany britských celníků před vjezdem do EUROTUNELU, kterou už prošli, byla doslova drzá. „Ani se jim nedivím,“ řekla však Marie. „Všimněte si, že u nás jsou celníci nejhorší při výjezdu ze země, ve „Spojeném království“ je to opačně. Proč asi?“ Jožo jen přitakal. „Introjekt z doby soudružského vězení, zatímco tady mají strach z ilegálních imigrantů.“

Zavazadlový prostor expresu vyplival jejich kufry a nechal je na dlažbě jako je samé. Počasí, že bys psa nevyhnal. Jožo podal Marii láhev a řekl: „Do Buenos Aires to přece nepotáhneme a v letadle je chlast grátis, je v ceně letenky. A stejně, mám pocit, že jsem ještě zhulenej, musím to přepít, nebo se rozvalím v letištní hale a zaspím i svoji smrt.“ „Na letiště musíme podzemní dráhou,“ řekla Marie, „chcete-li dál cestovat právě se mnou.“ “Ale zajisté, vždyť jste se za tu chvíli stala téměř mou příbuznou.“ „Jen nechte na hlavě, abyste se z toho nezbláznil,“ usmála se na něj Marie, vypila svůj díl skotské a uchopila mohutnýma rukama svá zavazadla a zavelela směrem k podzemní dráze. Jožo se motal za ní, mnohem slabší a mnohem obtěžkanější, byť jeho vlastní tělo k němu bylo mnohem šetrnější.

„Máme třináct hodin času, je třináctého července, nestálo by za námahu uschovat někde zavazadla a kousek Londýna si projít? Aspoň kousíček,“ zaškemral Jožo a Marie, supící též pod tíhou svých dvou kufrů, kývla hlavou na souhlas. „Jestli je to s těmi čísly pravda, měli bychom být ve třináct hodin pod Big Benem, pak se teprve ukáže,“ usmála se a prudce zabočila doleva. „Úschovna je támhle - v té hale.“

Hala autobusového nádraží, kde je expres vyložil, byla vlastně moderním hypermarketem s veškerými možnými i nemožnými službami a zbožím. Zbavili se zavazadel, uschovali lístky a snažili se vymotat bludištěm shopů, když si Jožo všiml firemního štítu s nápisem „Internet Café.“

„Pošlu jen pár e-mailů a hned jsem zpět,“ zaškemral Jožo. Nechtěl Marii násilnit svými náhlými plány, ale v tuto chvíli opravdu neodolal. Kdoví, jak to bude s internetem v Argentině, než se zabydlí. „Já nemám komu,“ řekla, „rodiče mi už zemřeli, děti nemám a s bratrem jsem dohodnutá pevně. Bude na mě čekat na letišti, teda - na nás …“ Jožo se usmál, pohladil ji po rameni jako snad svou dívku a odcupital. Marie se posadila na schůdek kousek od dveří do kavárny. Dovnitř se jí nechtělo a kdoví, jak příliš bude Jožova korespondence soukromá. Rozevřela v půlce knihu o Patagónii od Ištvána Szegétyho a začetla se. Kniha byla krásná, až příliš krásná, až příliš snem, který se ona pokusí převést v realitu. Třeba si ale ten bláznivý slovenský básník jen vymýšlí.

Uplynulo půl hodiny a Jožo se vrátil. Zelený jako stěna, neklidný, zprudka dýchal a nemohl Marii pohlédnout do očí. Okamžitě poznala, že se stalo něco neobvyklého. Byť znala Jožu pár hodin, měla pocit, že jí musel překřížit cestu už někdy dřív, snad v dětství, snad básněmi toho slovenského básníka, snad …

„Marie, já se musím vrátit,“ hlesl a oči měl zamžené. Ještě pár vteřin to vydržel, stál jako vyplašený, poraněný Šrámkův kůň s prostřeleným břichem, jak se nemohl nadechnout, pak ale úplně selhal. Vrhnul se na ni, zabořil jí hlavu mezi ňadra a rozplakal se jako malé dítě. „Proboha Jožo, Jožíčku, co se stalo, jen mi to všechno povězte. Co se stalo?“ „Je po všem, Marie. Víte, já dlužím. Státu, pojišťovně a kdejakým čertům … a …“ „Jožo, vždyť já taky, dokonce i za odstupné nájmy, když mě vyhodili z bytu, dlužím, kam se jen podívám, co blázníte. Jožo? Vždyť jsem už roky na volné noze stejně tak jako vy, občas jsem vzala jen nějakou brigádu, abych nechcípla hlady …“

„Marie, moji rodiče ještě žijí, nemohu své dluhy nechat na nich. Prostě nemohu. Mají nízké důchody a oni by jim sebrali dům a vyhnali je na ulici.“

„Copak oni vám za vaše dluhy ručí?“ Marie uchopila svýma silnýma statečnýma rukama Jožovy tváře a zpříma mu pohlédla do očí. „Jožo, neblázněte, Jožo …“

„Neručí, ale ty svině, ty svině uzákonily doživotní odpovědnost rodičů za své děti. I hmotnou. Přítel mi poslal e-mail, napsal mi o tom a já se tedy podíval do internetových deníků. Bylo to všude. Někde trochu ukryté na nižších řádcích, jinde hned palcovými titulky.“ Jožo se třásl po celém těle. „Velký zvon odpověděl dřív, než o třinácté.“ Jožo pořád a pořád plakal a tiskl se k Marii, jako by už nikdy nechtěl pochopit, co se právě stalo, jako by se chtěl zbláznit a do konce svého života nechat ošetřovat tou statečnou ženou. To už plakala i Marie.

„Marie, já se zblázním, vždyť tohle, vždyť tohle je doživotí. Oni nás všechny uvězní a naženou do fabrik. Tohle je skutečné DOŽIVOTÍ! Už nikdy, už nikdy nic pořádného nevytvořím, už nikdy nebudu svobodný, už nikdy!“

Marie ho pohladila po vlasech. „Jako že se Marie Hadrbolcová jmenuju, vy to dokážete a vrátíte se. Vrátíte se tam, kde jste ještě nikdy nebyl. Vrátíte se do Patagónie. Copak nevěříte, že tohle všechno, co se děje, jak jsme se i my dva potkali, je osud?“ Jožo pokrčil rameny a zakroutil hlavou: „Už nevěřím. Teď už opravdu nevěřím. Sbohem Marie a pozdravujte svého bratra a hlavně Ištvána, je to skvělej chlap, určitě si ho zamilujete.“ Políbil ji přátelsky na tvář, vzal za ruku a doprovodil k úschovně zavazadel. Vyzvedli ta její, podělili se o ně a dovlekli je do podzemní dráhy. Souprava přijela téměř okamžitě a Marie hned nastoupila. Hned, už to chtěla mít za sebou, její srdce už bylo až příliš rozdrásáno, trpěla za Jožu možná víc, než zatím on sám. On si to všechno ještě nemohl plně uvědomit. Zamávala mu a zmizela v tunelu, jako by soupravu polklo nějaké ohromné zvíře. Jožo se za ní dlouho díval a po tvářích mu stékaly slzy větší, než pštrosí vejce a s cinkotem dopadaly na jeho hruď a tříštily se. Pak se otočil a vykročil k eskalátorům, sáhl do kapsy a nahmatal knihu. Knihu, kterou mu Marie v nestřeženém okamžiku do kapsy potají vstrčila. Ištván Szegéty - Patagónia. Byl to až příliš velký sen a Jožo, Jožo právě vyfasoval DOŽIVOTÍ! On, Jožo, Vladimír Svoboda.