Tak aby v tom nebyl Petr Pojar se svými básněmi úplně sám, zkusím přidat jednu z těch svých. Raději však nebudu rozebírat, jak, kdy, komu a proč jsem ji napsal. Trochu to jde poznat i přímo z ní…

Anděl

Snad to byl jenom výkřik dlouhý
co dones se až do nebe
snad byl to jenom záchvěv touhy
když pohlédnul jsem na Tebe

Jsi krásný anděl s křídly jak vločky padlé
co sletěl k nám z nebe na zem
odolat Ti není tak snadné
Tvému kouzlu propad jsem rázem

Proč jenom nejsem eunuch pouhý
jenž nemusí po nocích snít
zbaven už roky veškeré touhy
o věcech, co nemůže mít

Proč nejsem slepý na oči obě
těžko bych úžasem do kolen pad
kdykoliv pohlédnu do tváře Tobě
předlouhý čas mne vyléčí snad

Proč jenom nejsem hluchý zcela
abych neslyšel Tvůj milý hlas
i kdybys mi něco povídat chtěla
a netoužil Tě spatřit zas

Jenže já cítím, vidím, slyším
uvnitř mi v hrudi srdce buší
přestože city své rozumem tiším
bolí to víc než kdokoliv tuší