Přemýšlím, přemýšlím, jak to asi s těmi českými volbami bude. Ptám se mladých kolem sebe. Jsou velmi různí. Pomalu se mi zdá, že kdyby šli k volbám převážně mladí, řekněme do 40 let (těžko poznat hranici, někomu vystačí duševní mládí až do smrti ve vysokém stáří tělesném), byly by výsledky voleb celkem neuvěřitelné. Skutečně by se do sněmoven prokousala hromada lidí z malých stran. Na druhou stranu by si ty takzvané hlavní - velké - stále udržely jakýsi odstup. Spousta mladých dá v případě voleb na názor rodičů, či nejbližšího okolí, především pak právě rodiny. Před týdnem jsme se společně s mou přítelkyní bavili s jednou mladou dámou (22 let) a ta prohlásila, že se poradí s tátou a lístek s ním vybere doma. Táta volí socany. Stejným způsobem by mnoho hlasů dostala i ODS, i komunisté. Mladí věřící pak velmi poslučně volí KDU-ČSL.
Tak aby v tom nebyl Petr Pojar se svými básněmi úplně sám, zkusím přidat jednu z těch svých. Raději však nebudu rozebírat, jak, kdy, komu a proč jsem ji napsal. Trochu to jde poznat i přímo z ní… ![]()
Po střechách běhá kocour tmy,
zlehounka našlapuje.
V hlavě mrtvou myš svědomí,
po nebi měsíc pluje.
Na rohu chrápe opilec,
z okna řve televize.
Lidi si říkaj různý lži
a mají z toho vize.
Po střechách běhá kocour tmy,
je černej. K nepoznání!
Sežral už svoje svědomí.
A co my? A co my? A co my?
A co když nás to zraní?