Vyjmul jsem z textů, na kterých právě pracuji, dvě kapitoly. Jedna bude mít číslo 3 až 5, ta druhá 7 až 10. V “CELKU” chystaného pokusu o prózu, osobní prvotník, nemohou být vedle sebe, jelikož bych se tím v až příliš krátkém sledu zbavil účinku a jednoho z vyústění. Martin je jednou ze tří hlavních postav CELKU. Úmyslně jsem v ukázce nepoužil jeho přezdívku, jelikož by zde byla zavádějící. Ruda je jen jednou z řadových - vedlejších dramatických postav, OMYLNÍKŮ, zmatených malých lidí, kteří se nějak snaží projít nastolenou dobou a podléhají bludům. To však neznamená, že hlavní postavy nejsou o cokoli méně zmatené, hledající a chybující. Chtějí myslet, milovat, vášnit, blbnout a žít, ale také USPĚT, což je novým a neznámým kritériem pro každého z nich. Martin pak bude mít vazbu v díle celém. Druhá hlavní postava se v ukázce jen mihne, té jsem zde úmyslně odebral jakoukoli identifikaci, jelikož v kontextu těchto dvou kapitol je jen tématickou vzpomínkou (domnělý podnikatel, před jehož domem Martin odpálí výbušninu). Čili z toho, co již mám napsané, jsem vyjmul dvě kapitoly, které spolu mohou existovat samostatně, jako drobný celek. Jestli je příběh autentický, či smyšlený, usuďte prosím sami.

Martin „má svýho Rudu“

Stejně jako se říká „mít kliku,“ “mít pech“ a třeba „pít s mírou,“ Martin „má svýho Rudu.“ Ruda je šílený automechanik, který sní o tom, že založí autosalon a z jeho zisků zaplatí všechny své dluhy, pořídí dům a bude si žít. Rudovi je něco kolem čtyřiceti. Ruda si vzal nějaké půjčky a nejprve chtěl vybudovat autobazar. V podstatě toho moc nepotřeboval. Pozemek na zajímavém místě, plot, stavební buňku, dílnu a jednoho zaměstnance. Půjčky projebal za půl roku a autobazar nezaložil. Nikdy předtím neviděl pohromadě víc jak nějakých třicet tisíc a tak tedy poprvé uklouz’. Mezitím i ztratil práci a začal si půjčovat od lidí. Zároveň tahal ze zahraničí ojetá auta a snažil se dát je do perfektního stavu a prodat. Jenže ojeté vozy se v perfektním stavu prodávají často bez zisku. Zásadní vadu musí mít ojetý vůz skrytou a tak vypečenou, že zákazník po koupi nezmůže už nic a kdyby, byly tu ještě jiné metody postkomunistické mafie veksláků, taxikářů a autobazaristů. Ruda k nim v té době, kdy to jinak šlo velmi těžko, nepatřil a byl tedy, možná alespoň částečně i z tohoto důvodu, neúspěšný. Když bylo nejhůř, začal si, jak už bylo řečeno, půjčovat od známých, především od Martina, který mu již ručil. Ruda byl Martinovou černou můrou, dlužil mu přes padesát tisíc a nedávno přišla Martinovi obsílka, že jakožto Rudův ručitel je povinen za Rudu uhradit celkem 100.000 korun z nespláceného úvěru a veškerá příslušenství, která činí dalších 100.000. Ruda navíc úvěr získal podvodem, jelikož v tu dobu nebyl už déle zaměstnaný a jakýsi přítel mu obstaral razítko i potvrzení o výši platu. Martina málem trefilo, Rudu navštívil a byl uchlácholen, že jde o nějakou blbost, nějakej omyl, ale Ruda už byl úplně švorc a šanci neměl prachžádnou. A byla to pravda. Po dalším měsíci už Martin stál poprvé u soudu, kam se Ruda nedostavil. Pak Ruda několik měsíců vůbec nebyl k mání, nikdo neví, kam zmizel a Martin mezitím absolvoval další stání. Martin MĚL SVÝHO RUDU a měl na něj spadeno. Díky svému Rudovi začal pro včas nesplácené půjčky stejně jako Rudu nenávidět i jiné.

Dnes Martin Rudu konečně potkal, lépe řečeno - vyhmát’ - v Budějovicích na náměstí, snažil se Martinovi ukrýt za zaparkované vozy, všude se motala hromada lidí, jak o jarmarku, Ruda se však schovával marně. Martin měl oči jako ostříž a čich jako ovčáckej pes. Došel si až k Rudovi a pobaveně sledoval, jak ten předvádí vrcholné herecké číslo - zavazování již zavázaných tkaniček. Načež vzhlédl vzhůru a bylo mu mdlo. Měl chuť utíkat jako zajíc, rozutíkat se napříč náměstím a zastavit až někde za městem, ale nemohl.

Martin sáhl do kapsy a řekl: „Jestli tě teď napadne zmizet, tak tě odprásknu. Co jinýho se sprostým zlodějem.“ Zevnitř bundy, skrz kapsu, ve které měl zapuštěnou pravou ruku, Martin úmyslně protlačil nenabitý kapesní revolver. Dámské balení kolkolem oscilující smrti. Bylo patrné, že v kapse nebude mít žádnou plastovou hračku. Zrovna Martin, ten nosí jen ostrý. Ruda se roztřásl po celém těle. Už ho pronásledovali úplně všichni. I jeho nejlepší a nejvěrnější věřitel.

„Je na čase někam si sednout a promluvit, nemyslíš?“ Položil Martin Rudovi otázku a rovnou zavelel, kterým směrem. Ruda už téměř vzlykal, už se viděl někde v parku, svázaný a s prostřelenou hlavou. Byl přesvědčený, že Martin to udělá, že Martin je naprostej psychouš a v tuto chvíli za ním stojí i zákon. Ruda už byl natolik přitlačený k zemi, že uvěřil ve spravedlivost popravy. Byl to směšnej pár. Jeden šel, jako by ho tlačilo v gatích, druhej se snažil hrát sebejistýho tvrďáka a pochodoval rázně, až groteskně. Ruda Martinovi nestačil a Martin ho před sebou popoháněl jako skutečného zajatce.

Martin dotlačil Rudu do pasáže mezi náměstím Přemysla Otakara II. a Hroznovou ulicí. V pasáži měl Ruda dost naspěch, proto jí skoro až proběhli. Na konci pasáže se Rudovi trochu ulevilo. Do sklepa některého z domů ho Martin nezatáh’. V Hroznovce Martin zavelel jít doleva a Krajinskou vzhůru, až k venkovní restauraci nad Mlýnskou stokou. Tam se Martin rázně zastavil a přikázal Rudovi: „Na pivo doufám máš, abys mě pozval!“

„Nemám,“ odvětil Ruda a raději se díval do země. Martin zoufale a prosebně vzhlédl k nebesům, párkrát nervózně přešlápl, vyndal ruku z kapsy a zavelel ke stolu. Ruda nevěřil vlastním očím, Martin objednal dvě piva a dodal: „Jídlo už ti platit nebudu. Ale já mám hlad. Ještě jídelní lístek, prosím.“ Servírka si oba prohlížela nedůvěřivě a s despektem. Co je tohle za úchyláky … Zasraná práce, ještě se mi tu ožerou a to je teprve poledne. Chlísti! Přinesla pivo a jídelák, aniž by hla brvou a flákla jimi na stůl. Jasně se ve své hlouposti snažila dát najevo, kdo tu má navrch. Martina její chování rozčílilo, přivolal ji zpátky, položil na stůl peněženku, ze které vykukovala tisícikoruna a spustil: „Tomu říkáte pivo? Ublemstaná, neotřená sklenice, hladina centimetr pod mírou. Co si o sobě myslíte, slečno? Koukejte donést nové, nebo se nikdy nepřestanete divit, co vám tu předvedu. Mimochodem, šéf je přítomen?“ Martin mluvil tak rozkazovačně, sebejistě a povýšeně, až se servírka vylekala a beze slova jeho přání splnila. Vždyť mu ze šrajtofle čuměl litr, prachy teda mají. A přít se s nějakým psychopatem, to je o hubu. Martin byl se zvratem v situaci spokojen, i na Rudu udělala Martinova šou dojem. Atmosféra byla ještě mrazivější. A bylo proč. Lidi běžně vraždí i pro pár stovek, natož pro dvěstěpadesát tisíc. Martin však byl dobrák a vztekloun, toužil se pomstít, ale jako v podstatě ještě nějak slušný člověk nakonec nikdy nenašel odvahu.

„Jak hodláš dluh splatit? Už máš nějakej plán? Já to za tebe platit nebudu, ani korunu. Jo a těch padesát tisíc chci hned, je mi úplně jedno, kde je sebereš. Třeba jdi vykrást banku. To je tvůj problém. Sedět pak půjdeš ty, ne já. A ještě jednou zmizíš a nepřijdeš k soudu, přísahám, že si tě najdu a odprásknu jako prašivýho psa!“ Martin věděl, že mezní hranicí jeho odvetných činů je sen o auťáku vyhozeným do vzduchu a ve skutečnosti prořezaný pneumatiky. Kdysi, když se do Martinova bydliště přistěhoval jeho aktuálně nejlepší přítel, běžela o něm a jeho ženě fáma, že jsou bohatí podnikatelé z města, přikoupí k úctyhodně vypadajícímu domu na návsi ještě nějaký pozemky a založí jakýsi „Sausfork,“ lidé byli v té době zblblí z Dallasu. „Kurva jedna vychcaná kapitalistická,“ řekl si tenkrát Martin a rozhodl se vetřelce, naplaveninu, kterou byl ostatně i on sám, za jeho vykořisťovatelskou troufalost ztrestat. Naplavenina a pořídí si největší dům na návsi, říkali sousedé. Já ten dům chtěl koupit taky, říkal plačtivě jiný. Kurva jedna, on mi ho vyfouk’, nadával další ze sousedů. Přitom se dům prodával tři roky. Bylo to na Mikuláše. Martin zapálil v kanalizaci před domem doutnák a utekl. Z plastového obalu s nasypaným střelným prachem zbyly jen jakési barevné cucky, které se válely po silnici jako roztrhanej pouťovej balónek. Přistěhovalci vylítala snad všechna vnitřní skla starých dvoudílných oken, sousedům odnaproti, před jejichž domem to vybuchlo, nezbylo v oknech sklo žádné. Postižený přivolal policajty a ti řekli, že vyslíchat puberťáky na mikulášský diskotéce, která právě frčela v sále místní hospody, je nesmysl, stejně se nikdo nepřizná a dům je přece určitě pojištěnej. Ještě nebyl. A Martin se nikdy nepřiznal, ani později, když poznal, jak velmi se mýlil. Martinův - v tu dobu již nový přítel - byl ale přesvědčen, že to musel být on. Konec konců, ve skříni má Martin úplně stejných cvičných vojenských výbušnin plnou bednu. Policajti tenkrát jen pokrčili rameny, učinili zápis a zase odjeli. Vaše chyba pane, majetek si máte pojistit hned. Ten policajt, co neřídil, byl ještě ke všemu lízlej a oba byli líní a bez jakéhokoli zájmu cokoli podniknout. A škoda činila minimálně několik tisíc a sousedům odnaproti jakbysmet. Ještě že to byla stará dvoudílná dřevěná okna a nikoli třeba okna vakuovaná.

Ruda se ošíval, jako by ho zašili do pytle s blechami. Snad i vězení by bylo lepším řešením. Martin mu vyzývavě hleděl do očí a Ruda nevěděl, co říct. Žádný plán neměl, až na jeden, který však byl nereálný. Těch padesát by musel zaplatit teprve až se vyhrabe ze sraček a Martina, i druhého ručitele, by musel přesvědčit, aby za něj spláceli bance a on by jim ty peníze vždycky dal. Rudovi už banka splátky nepovolí. Rudovi už ne. Jenže Ruda neměl ani práci a i kdyby nějakou sehnal, splátky by mohly dosáhnout i výše výplaty. A hlavně, byla to naprostá blbost.

„Něco vymyslím, Martine,“ zakuňkal Ruda. „Jako vždycky. Měl jsem strach a na několik měsíců jsem se ukryl u kámoše. Staví dům a já mu tam po celou dobu na stavbě makal a bydlel jsem u něj a on mě živil. Nemoh’ jsem po něm chtít ještě vejplatu. Prostě jsem teď švorc, ale zase nebudu. Možná mě vezme Bosch jako nástrojáře. Tam se dá vydělat 20 měsíčně, když rubeš
na směny,“ vystřelil od boku Ruda a chytil se smyšleného záchytného bodu „Bosch,“ jako se příslovečný tonoucí chytá stébla.

„Ale až po zkušební lhůtě,“ odsekl Martin. “A ještě tě ani nevzali. Kdo ví, jestli sis teprve jen nepřečet’ inzerát. K soudu ale doufám přijdeš a přivedeš i druhýho ručitele. Ten se taky schovává, hajzl jeden. Myslíte snad, že dluh zaplatím já? To jste se proti mně sčuchli, nebo co?“ Martin opět sáhl do kapsy a pohlédl Rudovi výhrůžně do očí. Ten se neodvážil. Sklopil hlavu a čučel do půllitru.

„Nesčuchli, mluvil jsem s ním, řekl mi, že s mojí půjčkou nemá nic společnýho a k žádnýmu soudu nepude. Pak byl hrubej. Prostě s nim nehnu.“

„A já snad jo? Co já s nim mám společnýho? To by se vám hodilo, chlístnout všechno na jednoho člověka, vy svině. Vychcaný svině jste, nic jinýho.“

„Martine, vždyť já už nic nemám a všichni po mně jdou. Jestli chceš, tak mě klidně zastřel, o co můžu přijít? O deset let otročení? O co?“ Pokusil se Ruda o herecký výstup, vyskočil ze židle a rozmachoval rukama a křičel: „Vždyť já už nemám co ztratit, co ještě můžu ztratit? Leda tak ještě život! A má ten vůbec nějakou cenu?“

Hosté se po nich začali pohoršeně či udiveně otáčet.

„Moc jednoduše by sis všechno představoval, hošánku. A neječ mi tady. Určitě si neplatíš ani životní pojistku. Ty prostě vyděláš, nebo nějak seženeš peníze a zaplatíš co zaplatit máš! Je ti to jasný?“ Martin konečně vzal do ruky jídelní lístek a objednal si. Servírka přicupitala jako poslušnej králíček, ač bylo vidět, že po vůli jí to moc není. Kývla hlavou, poděkovala a zase odcupitala. Od baru bylo ke stolu, kde seděli Martin s Rudou, slyšet, jak si vylévá vztek na kolegyni. Ruda už zase usedl, srkal pivo a mlčel. Myšlenky měl velmi černé.

Rudův blbej den

Ruda zastavil na kraji parku, kousek od ulice vedoucí do obytné zóny. Brzdy jízdního kola zapištěly. Slezl, ukryl bicykl do roští a vydal se po okraji parku, souběžně se silnicí, směrem k řadě domů. Byl nervózní a dýchal zprudka. Pořád měl ještě před očima Martina a jeho jasný rozkaz. Ty peníze mi vrátíš, i kdybys měl vykrást banku. Ruda měl přítele, řezníka. Velmi dobře zajištěného. Konec konců, i jemu dlužil a dost. Jelikož však znal Ruda nazpaměť jak jeho dům, tak rozličné cennosti v něm a jelikož řezník byl jediným Rudovým známým, který patřil k těm majetnějším, rozhodl se Ruda jít cestou nejmenšího zla i rizika. Okrade někoho, komu to nebude příliš chybět a v domě, který zná nazpaměť. Rudův přítel řezník býval večer často v hospodě. Jeho dům byl rozlehlý a žena trávila s dětmi víc času u svých rodičů, než doma. Řezník strašlivě chlastal. Nekonečné šňůry melouchových zabijaček, táhnoucí se jak turné rockových koncertů, nekonečné potoky piva a grogu, bohatě zajídané, se staly řezníkovou cestičkou k majetku i cestou ze světa. Vždyť i sám život je vlastně drogou.

Ruda šel najisto. Odpoledne zavolal řezníkovi z telefonní budky a požádal o půjčku. „Ještě aspoň bůra, prosím. Jsem už úplně na dně,“ řekl. Řezník byl bodrej člověk a prachy sice měl a snadno vydělal další, ale poznamenaly ho méně, než jiné nuzota. Zajdi, Rudo, budu chlastat u Havlíčka, dáme frťana. Prachy budou, my nebudeme. Stará je zase u svejch rodičů, nedala mi už měsíc. No jo, už měsíc jen chlastám, nemůžu se jí divit.“

„Tak v sedm?“ Řekl Ruda a v duchu si zavýskl. Takové štěstí nečekal a hned napoprvé. Jenomže Martin chce pade a jiní mnohem víc. Těch pět tisíc vystačí leda na měsíc přežití. Ruda už byl rozhodnutý. Už nemohl nic změnit. Už musel. Už se až příliš potopil do ponorných řek černých myšlenek.

V sedm večer přijel Ruda na kole k Havlíčkovi, přesnej jak hodinky. Řezník už byl namol a chtěl Rudu opít, ten se však nenechal. Vzal si svých pět tisíc, objednal rundu rumu a vypadl ven. Že chvátá. Rundu si nechal řezník připsat na svůj lístek.

Ruda si venku spokojeně promnul ruce. Vyšlo to! Sedl na kolo a zastavil před hospodou o ulici dál. Tam se najedl a s plným břichem a stmíváním v zádech se vydal k řezníkovu domu. Raději ještě nakoukl oknem k Havlíčkovi, jestli je řezník na svém místě. Byl. Zakouřeným lokálem povlávala těla opilců jak cigaretový dým. Už už se vznést ke stropu a odplout na věčnost. Řezník byl obklopen hromadou přátel, všem platil rundy a přátel měl tedy dost a dost. Rudovi se zdálo, že všechno, co se v hospodě děje, děje se kolem řezníka a nikoli kolem výčepu a Ruda se uspokojen vydal žádaným směrem.

Před řezníkovým domem se na okamžik zastavil, rozhlédl a suverénně vešel odemčenou brankou do zahrady, jako by šel na návštěvu. Měl štěstí, okénko do garáže bylo pootevřené a prolézt jím bylo záležitostí několika vteřin. Potmě prošel z garáže do chodby a po schodech do obýváku. Na rukou pletené bavlněné rukavice, na zádech krosnu, na hlavě fialovou zmijovku. Působil dojmem studenta, který jede na hory. Krosnu složil na zem a rozevřel. Zatáhl závěsy a rozsvítil baterku. Bral, co mu přišlo pod ruce a co se jen trochu zdálo být cenné. Vyhýbal se jen elektronice a těžším předmětům. Otevíral šuplíky a zase zavíral, prohrabával lejstra, hrnce a jakékoli uzavřené nádoby. Odkryl rohy koberce, nahlédl i za skříně. Byl by býval nejraději, kdyby našel hotovost. A čas ubíhal. Ruda už se po domě poflakoval skoro hodinu. Peníze nikde. Zoufale do krosny přihazoval další předměty. V ložnici našel nějaké šperky. Aspoň něco! V kuchyni pár tisícovek v hrnku s reklamou na Nescafe. Konečně! A krosna už byla plná. Přesto byl Ruda stále zklamaný. Pud sebezáchovy ztratil už v ten okamžik, kdy se k loupeži rozhodl, a proto hledal dál. Strach už neměl a jestli přece, nepřipouštěl si ho, vlastně už svůj život předem zabalil. Vrátil se do garáže a krosnu nechal v bytě. Proštrachal všechny skříňky, šuplíky a krabice. Nic. Věděl, že řezník nevěří bankám. Tolik jich přece krachovalo. Nevěděl však, že řezník vlastnil několik bytů, které pronajímal a hotovost mu tedy chodila každý měsíc a po menších dávkách. Ruda si myslel, že má dost informací, neměl však tu nejpodstatnější.

Náhle Ruda zaslechl štrachání klíčů v zámku vchodových dveří. Krve by se v něm nedořezal. Podle zvuků to musel být řezník, střízlivej člověk odemkne hned. Nejprve se Ruda ukryl za řezníkův vůz, zároveň si ale vzpomněl na setkání s Martinem, které začalo úplně stejně a na plnou krosnu na koberci v obýváku, kterou řezník zajisté pozná. Vždyť ji měl s sebou u Havlíčka. Ruda byl v koncích. Ještě je naděje, že si řezník půjde rovnou lehnout, však malá. Samotářští muži pijani usínají u televize. A televizi umisťuje většina lidí do obýváku. A navíc, v chaosu hledání nechal Ruda některé věci rozházené, šuplíky vysypané a skříně zotvírané. Poslední Rudova naděje pohasla. Rychle proběhl chodbou a po schodech vzhůru, zatímco řezník už už odemykal. Čapnul krosnu, proběhl kuchyní, kde v dřezu intuitivně sebral kuchyňský nůž a skryl se v komoře. “Sem snad řezník nepůjde a nějak se mi třeba podaří proběhnout.” Řezník se už potácel po schodech, dosupěl, rozrazil dveře obýváku a s podvědomým pocitem, že něco není v pořádku, udeřil dlaní do vypínače a spatřil tu spoušť. Nevěřícně se po místnosti rozhlížel, na čele mu vyskočil studený pot, oči vytřeštěné a ruce rozklepané. On, řezník. Rychle proběhl do kuchyně a ložnice, prohledal místa, kde bývaly nějaké cennosti. Všechno bylo pryč. Ještě že investoval do nemovitostí, jinak by se mohl rovnou zastřelit.

Ruda nevěděl, co dál. Řezník zvedne telefon a přivolá policii, ti tu Rudu najdou. Jedinou Rudovou šancí bylo praštit něčím řezníka po hlavě a utéct. Už už se Ruda chystal otevřít dveře komory, v levé ruce nůž, v pravé sklenici třešní, kterou sebral z regálu, krosnu nechal ležet v rohu komory. V tu chvíli si však všiml láhve rumu a zároveň řezník z druhé strany dveří stiskl kliku. Chtěl se na posilněnou nejprve napít, než přivolá policii. Netušil, že zloděj je stále ještě v domě. Ruda instinktivně sevřel kuchyňský nůž, dveře se otevřely a Ruda řezníka bodl.

„Ty, Rudo,“ zasípal řezník a zoufale se rozmách’ a zároveň zapotácel. Košili měl celou od krve, což Rudu na zlomek neúprosného pozemského času vylekalo. Přece je to přítel. Ruda však sevřel nůž podruhé, i na jeho ruce už byly patrny stopy krve a cesty zpět už nebylo. Řezník sípal a vytřeštěně kroutil očima, vzpamatoval se však, za cenu další obdržené rány nožem chytil Rudu za zápěstí ruky, v níž nůž svíral, přitiskl ke zdi a levačkou udeřil ze všech sil do tváře, jako by chtěl skolit býka. Ruda chytil druhou o zeď a téměř omdlel, řezník mu vytrhl nůž a bodal, jako by chtěl vyvrhnout vnitřnosti nějakého zvířete. Byl to Rudův nejblbější den. A alespoň v tomto životě byl určitě poslední.