Básník ze sebe po celý život dělá debila.
Pokládá srdce na dlaň a fouká do něj jako do ohýnku,
píše vášnivě a prudce a když je nejhůř, když je ouvej,
přihne si i sklínku a vyškrábe třeba další jméno do prstýnku.
Je nesmělý a hned zas prudký a řeřavý a mokrý,
jako tvé rty a tvé půlky, toulá se a nikdo nenapraví
toho mamlase.

Všichni pak mají zábavu, že se znemožnil a vzplál a hořel
a proléval slz moře, jako světadíl po atomové potvoře.

Básník ze sebe po celý život dělá debila,
a když pak jednou zemře, řeknou o něm, že byl velký básník,
nebo že aspoň byl básník, nebo že psal básničky
a nebo “byl to kurevník, psychopat a ožrala.”
Básník je vlastně na celém tom světě tááákhle maličký!
Tak suďte, suďte sudičky a vy lidé aspoň čtěte,
nebo pište básničky.